Socialistům a komunistům se nedá věřit
Když Karel Marx psal svůj Kapitál, jistě netušil, co se ve jménu jeho utopistických myšlenek bude jednou páchat za zvěrstva a kolik mocichtivých zrůdných panáků si k jeho odkazu přidá svoji trošku do mlýna, aby v rámci tzv. revolučního boje proti vykořisťovatelům vraždilo, týralo, šikanovalo a psychicky deptalo celé národy.
Idea komunistické společnosti by byla k pousmání, pokud by zůstala jen v knihách poblouzněných levicových intelektuálů. Vytvořit společenství lidí, kteří se vzdají peněz a budou všichni do jednoho poctivě pracovat zadarmo a do úmoru, aby si potom v nějakých výdejnách zboží poctivě nabrali jenom to, co opravdu ke svému životu potřebují a ani o zrnko rýže více, společenství, kde i poslední metař na ulici bude mít stejně jako hlava státu, a přitom si nikdo nebude nic závidět, nebude krást, podvádět, pomlouvat, nikomu ubližovat … Ó jak šlechetné a krásné ! Je však možné tomuto bludu uvěřit ?
I našli se tací. Milióny zbídačených ruských mužiků na začátku 20. století vzhlédli ke svému novému bohu „tavárišči“ Leninovi-Uljanovovi, který v Marxově učení našel prostředek jak ovládat davy. Slibem všechno všem vehnal tyto chudáky do ještě daleko větší bídy a utrpení než za cara Mikuláše II.
Zde by měl příběh komunismu ve světě končit. Lidé, kteří po bolševické revoluci v roce 1917 poznali tvrdou realitu marx-leninské lži by asi jistě rádi tento přelud opustili.V demokratické společnosti není nic lehčího – ve volbách dostane KSR(b), dříve SDDSR(b), tak málo hlasů, že bude s její vládou konec. Bylo však již pozdě. Komunističtí vůdci opojení poměrně lehko nabytou mocí začali realizovat svoje představy o zemi, kde zítra již znamená včera, tvrdě a nekompromisně. V první řadě bylo třeba umlčet všechny projevy nesouhlasu s novým společenským řádem, umlčet všechny, kteří poukazovali na rozdílnost slibů a reality komunistické společnosti. Proto takřka okamžitě byla založena ČEKA - (??, ???; Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po borbe s kontrarevoljucijej, spekuljacijej i sabotažem), celým názvem Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, spekulací a sabotáží. Tato organizace (a jí podobné další ve všech komunistických zemích) se stává hlavním pilířem a synonymem vlády komunistů.
Místo všemilující, beztřídní, svobodné, rozvíjející se, bohatnoucí a všem všechno zajišťující společnosti vzniká pod vedením Čeky tzv. diktatura proletariátu. Bolševické špičky ve strachu ze ztráty absolutní moci začínají terorizovat vlastní obyvatelstvo. Standartem se stávají popravy bez soudu, budování koncetračních táborů - tzv. Gulagů, kde díky otrocké práci a nelidskému zacházení umírají tisíce lidí. To však stále ještě nic není proti tomu, co má přijít po smrti Lenina. Jeho již poučený následník Stalin (vlastním jménem Džugašvili, přezdívku, která znamená Muž z ocele mu vybral sám Lenin) začal bušit bolševickou pěstí ještě důrazněji. Ke statisícům popravených a umučených v lágrech se přidaly další milióny mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru v rebelující Ukrajině a Kazachstánu během 30. let. Ani toto však ideu „komunistického ráje“ nezničilo. Ba naopak
Bolševické komunistické strany vznikají v dalších zemích. Zamidrákované, závistivé a mocichtivé lidské hyeny podpořené úspěchem jejich vzorů v Rusku začínají kout pikle i ve svých domovinách, ČSR nevyjímaje. Spousty různých Fučíků pějí na sovětská zvěrstva oslavné ódy, spousty Gottwaldů se jezdí do SSSR učit, jak zakroutit buržoazii krkem. Doba jim přeje. Přichází krach na americké burze a následuje celosvětová hospodářská krize. Komunisté demagogicky využívají těchto faktů jako důkazu konce demokratického kapitalistického řádu a jako jedinou perspektivu předkládají svoje utopistické vize. Kde existují, jejich pozice sílí a sílí také pozice jejich ideologických skorosoudruhů fašistů v Německu a Itálii. Bolševicko-fašistická mlha začíná padat na Evropu, aby vyústila ve 2. světovou válku. Těsně před jejím začátkem „kamarádi“ Hitler a Stalin uzavřeli „Dohodu o vzájemném neútočení“, s tajným dodatkem o rozdělení Evropy na sféry jejich vlivu. Hitlerova nenažranost a velikášství podporované zatím celkem snadným průběhem dobývání různých území však v létě 1941 přerostla v operaci Barbarossa, když podcenil Stalinův potenciál v ovládání lidského davu. Komunistickou tyranií zdecimované obyvatelstvo SSSR bylo povoláno do zbraně. Jak jinak - po bolševicku – socialistickými experimenty zbídačené hospodářství horko těžko produkovalo potřebné zázemí a zbraně, vše se tedy muselo nahrazovat „hrdinstvím a oddaností straně a vlasti“ nešťastných vojáků. Rukovalo vše, co udrželo pušku (pokud byla), němečtí okupanti byli zastaveni kvantitou obětí. Každý voják musel jít na povel s pokřikem „Urááá“ na téměř jistou smrt i v sebebeznadějnější situaci. Pokud couvl, byl bezmilosti svými komunistickými veliteli střelen do zad. Jak přízračné.
Vítězstvím ve válce se stal ze Stalina nadčlověk s absolutní mocí. Strach z něj dostali i západní demokracie a na oltář položily celou východní část Evropy. Jeho kult dosáhl ve sféře jeho vlivu obludné velikosti. Marx-leninismus naroubovaný stalinismem se stal na dalších téměř 45 let modlou i českých komunistických fanatiků. Klement Gottwald svoji šanci nepustil. Vyškolen byl dobře, pár soudruhů poslal „báťuška“ na pomoc. Pak to šlo jako podle sovětského kopíráku. Únorový puč, lidové milice, STB, justiční vraždy, koncentráky, železná opona. Vše ve jménu té „čarokrásné komunistické ideologie o nejspravedlivějším společenském uspořádání a zahnívajícím kapitalismu“.
Boží mlýny však melou. Někdy těžkopádně pomalu, ale přece. Zemřel nesmrtelný „Muž z ocele“, pár dnů po něm i alkoholik a syfilitik Gottwald. Souboj s nenáviděnou kapitalistickou hydrou však vyčerpával sovětský blok stále více a více. Na hlavu postavená socialistická ekonomika opírající se o všelidové vlastnictví výrobních prostředků, vedená dělnickými řediteli a ZV KSČ nebyla schopna i přes 1000% plnění různých pětiletých plánů vyprodukovat ani nejzákladnější zboží běžné spotřeby, natož aby udržela krok hospodářským boomem v USA a západní Evropě, podpořené po válce Marshallovým plánem. V 80. letech minulého století již byl rozdíl mezi oběma bloky natolik propastný, že bolševickými ideology vysmívaný president Ronald Reagan (no ten, co nás o něm ve škole učili, že umí akorát hrát v Hollywoodu druhořadé role s partnerkou opicí) šlápl do pedálů. Po ohlášení projektu tzv. Hvězdných válek pochopili i v Kremlu, že „Game is over“. Do čela světové komunistické říše posadili pragmatika Gorbačova a pověřili jej obětováním své ideologie výměnou za uchování své moci hospodářské. Ano, slavná schůzka na Maltě. Kovaní soudruzi ve světě zpanikařili. Ti „vyčůranější“ začali ještě více hrabat pod sebe, ti hloupoučcí Jakešové a Štěpánové chtěli povolávat do zbraně Lidové milice. Kolo dějin se však již zastavit nedalo. Závan svobody v zatuchlém a dráty obehnaném komunistickém koncentráku byl bez podpory tanků Rudé armády pro místní moskevské řiťolezce nezvladatelný.
Tetokráte snad již definitivně mělo být učení Karla Marxe a jeho bolševických následovníků smeteno z povrchu zemského. Avšak nikoliv. I dnes máme zde malé Staliny shrocené v bojovém šiku zvaném KSČM, jejich novou mládež pod praporem KSM, máme i jejich ideologické spojence a nahráváče, kteří se jen malinko stydí nazvat se komunisty, a proto oprášili pro cestu ke korytu přeci jen o něco méně zprofanovanou značku sociální demokracie. Tvrdí, že jejich srdce bije nalevo, tvrdí, že jim jde o pomoc lidem v nouzi, tvrdí, že vše výše popsané jsou jen třísky při kácení lesa. Do očí lidem znovu slibují všechno všem, do očí lidem lžou, že existuje třetí cesta k naplnění komunistických ideálů, do očí lidem lžou, že vše co konají je v zájmu celé společnosti, do očí lidem lžou, že pokud by se dostali znovu k absolutní moci, nastal by ten „ráj na Zemi“ z komunistických příruček, ovšem tentokráte již bez gulagů, státních policií a justičních vražd. Dnes to jen oblékají do hávu tzv. sociálního státu, amerického brouka nahradily modré straky a zlodějští podnikatelé, nejdebilnější socialistické ekonomické poučky nahrazují jakousi „švédskou strategií“, o které ani největší „kapacity“ současných sockom ekonomů jako Dolejš a Sobotka nedokáží říci nic bližšího.
Sečteno a podtženo. Člověk, který se v dnešní době nazývá socialistou nebo komunistou musí být zákonitě mentálně retardovaný, naprosto nechápající dějinné souvislosti nebo s prominutím mocichtivý zmetek, který se veze na vlně lidské závisti a zakoplexovanosti vzhůru k plným korytům parlamentních a jiných státních úřadoven. Já těmto lidem nevěřím. Nevěřím Paroubkům, Filipům, Grebeníčkům, Ráthům a jejich soudruhům ani „Dobrý den.“ Věřím ve svobodu jedince, věřím v sílu každého z nás. Věřím všem, kteří dokážou každý den vstát s pocitem, že dnes se o sebe umím postarat sám. Věřím i těm handicapovaným, co opravdu sami nemohou a proto musí stát o pomoc požádat. Nechci však plné ulice paroubkovo-filipových sociálních pijavic, zbytečných úplatných úředníků, nechci armádu udavačů a tajných policistů na každém rohu. Nechci žít v tomto bezhlavém stádě stvořeném ve jménu sociálně-komunistické rovnostářské ideologie.
A co Vy ? Komu věříte ? Kde by jste žili raději ? V prozatím nejvyšším stádiu komunismu jménem KLDR nebo v bolševiky zatracovaném zahnívajícím kapitalismu jménem USA ?
Napsáno pro blog.idnes.cz.