Václav Neckář tajemství zbavený
Míchat dohromady celebrity a politiku se nemá. Stačí se podívat na všechny ty rockové hvězdy, které se snaží zachránit Afriku a kdekoho vybízejí k tomu samému, zároveň ale dělají všechno pro to, aby z téhle pomoci měly co nejvíc popularity. Minulý týden se ale ukázalo, že blbnout nemusí jen slavní, ale i lidé kolem nich, respektive novináři. Redaktoři jednoho deníku se vypravili do archivů StB pátrat po slavných jménech a našli tam cosi na Václava Neckáře. A hurá, superstory byla na světě. Vzhledem k tomu, že všichni víme, komu máme v tomhle příběhu fandit (estébáci jsou vždycky ti zlí, a pokud tvrdíte opak, budete nejspíš sám estébák), dál už ten příběh tak nějak jede sám.
Mám ale s celým tím „případem Bacil“ několik zásadních problémů. Tak třeba – proč zrovna Václav Neckář? Protože je známá postava? Možná, ale znamená to, že od něj mám čekat nějakou větší odvahu než třeba od svého obvodního lékaře? Neckář se navíc nikdy netvářil jako disident, není tedy důvod, aby se kdokoli cítil jakkoli podvedený. Nehledě na to, že dokonce i lidé, na které měl donášet, o něm dnes stále mluví dobře. Jde tedy v podstatě pouze pro zábavu pro masy. Má to pravděpodobně základy v nezdravém vztahu Čechů ke známým lidem vůbec. Celá věc s Neckářem navíc přichází příliš pozdě na to, aby mohla být brána i jako záminka k diskusi o roli StB v životě společnosti před rokem 1989. Z toho, co noviny zveřejnily, toho totiž tak jako tak moc nevykoumáte. Neckář nebyl velká ryba. Nebyl ani střední ryba. Jediný důvod, proč to šlo ven, byl prostě ten, že je známý, zatímco lidé, kteří byli ve vztahu ke komunistické tajné policii daleko aktivnější, prostě nejsou tak známí. Nic víc, nic méně.
Užitek pro společnost je zveřejněním Neckářova svazku nulový. Speciálně osmnáct let po změně režimu. Nabízí se jedno zajímavé historické srovnání – dnes už víme, že zatímco po druhé světové válce dav naháněl údajné kolaboranty z řad herců, kteří během války natáčeli na Barrandově filmy (na které stejný dav během války chodil a tleskal jim), opravdoví váleční zločinci byli často dávno s batohem na zádech na cestě do amerického zajetí či se po sobě snažili alespoň zamést stopy. Nic proti fascinaci známými jmény – všichni vědí, že tihle lidé dokážou prodat noviny, pokud na ně něco vyhrabete a pořádně to rozmáznete na titulní stránce. Ale přijde mi hloupé maskovat to řečmi o vyrovnání se s minulostí. Já se po zveřejnění „kauzy Bacil“ necítím s minulostí vyrovnán víc, než jsem byl dřív. Vy ano?
Napsal Luděk Staněk pro deník Metro