Těžko si představit odpudivější osobnost. Vždyť se mu v šedesátých letech podařilo proniknout do řad CIA, odkud vynášel informace pro sovětskou KGB. Nešlo o žádnou neškodnou službičku, přece i díky Köcherovi se dařilo odhalovat různé agenty či spolupracovníky západních služeb. A jak končili ve východním bloku odhalení „zrádci“, není třeba rozvádět. O významu Köchera svědčí i to, že se Sovětům vyplatilo, aby ho s Američany (poté co byl odhalen) vyměnili za předního disidenta, který tehdy rovněž dlel ve vězení, Ščaranského.

Bez nadsázky i díky lidem jako je Köcher fungoval totalitní režim – a tudíž i naše nesvoboda – o něco déle. Dokonce i šéf KGB Andropov si práci československého špiona velmi pochvaloval.

A najednou tento muž s temnou minulostí vtipkuje v televizi, kde sedí vedle skokana na lyžích a jedné celebritky, jako kdyby šlo o nějakého neškodného sympaťáka. Žádné nepříjemné otázky, prostě jen debaty o tom, že je mimořádně podobný Václavu Klausovi, se kterým navíc pracoval v Prognostickém ústavu. Zkusme si představit, že by někdo v televizi žertoval o počasí s člověkem, který udal třeba české atentátníky na Heydricha.

Už v několika předchozích dílech bylo cítit, že Jan Kraus chce jet po hraně, tedy zkoušet mez, za kterou je možné při výběru hostů i dialogů jít. Někdy to dřelo, většinou vycházelo, ale tentokrát jednou nohou přes pomyslnou hranu přepadl.