Prezidenti USA a naše dějiny
Z hlediska přitahování zájmu české veřejnosti náleží současnému prezidentu Bushovi mezi všemi americkými poválečnými prezidenty prvenství – i politický ignorant je konfrontován s událostmi, v nichž jsou USA přítomny.
Dějiny Spojených států trvají již 230 let a za tu dobu stálo v čele této země celkem 43 prezidentů. Avšak až teprve osmadvacátý prezident Wilson si svou politikou trvající na národním sebeurčení národů Rakouska-Uherska vydobyl v českých zemích všeobecný zájem a popularitu. Před ním vnímala česká veřejnost Ameriku pouze jako oblast, kam míří vystěhovalci za lepším životem, a o amerických prezidentech měla jen nepatrné povědomí.
Existenci tří prezidentů následujících po Wilsonovi – Hardinga, Coolidgeho a Hoovera – zaznamenala česká veřejnost rovněž jen velmi okrajově, byť Hooverova hospodářská politika, následující po krachu americké burzy, podstatně přispěla ke světové hospodářské krizi.
Teprve dvaatřicátý prezident Roosevelt se stal známým v každé české domácnosti, a to díky roli USA ve druhé světové válce, která postihla naši zemi způsobem, jejž nemohli ignorovat ani lidé, jimž je jinak politika ukradená. Popularita tohoto prezidenta u české veřejnosti spolu s jeho naivní politikou vůči Stalinovi způsobila, že v Praze existovala Rooseveltova ulice nepřetržitě po celou dobu komunistické diktatury, byť jinak se celé toto období vyznačovalo nenávistnou propagandou vůči Americe, kterou komunisté všude právem považovali za jedinou skutečnou překážku na cestě ke svému světovému panství. Vnímání Spojených států bylo u nás za vlády komunistů víceméně závislé na tom, jaký poměr k moskevsko-pražskému režimu daný člověk zaujímal. Konkrétní vnitřní nebo zahraniční politika toho kterého amerického prezidenta měla na rozložení sympatií nebo antipatií u nás nepatrný vliv.
Situace se zvrátila až v 90. letech. Konečně bylo možné získávat věcné informace a vést normální diskusi o americké politice. A rozvoj informačních technologií otevřel předtím netušené zdroje informací o USA. Přesto stále platilo a platí, že z 99 procent jsou to zahraničněpolitické kroky Washingtonu, které rozhodují o obrazu amerického prezidenta v české veřejnosti.
Z hlediska přitahování zájmu české veřejnosti náleží současnému prezidentu Bushovi mezi všemi americkými poválečnými prezidenty prvenství. Neboť kombinace mezinárodní situace a jeho vlastních rozhodnutí způsobila, že český občan byť i jen s povšechným zájmem o dění je snad dennodenně konfrontován s událostmi, v nichž jsou USA přítomny. Nadcházející návštěva amerického prezidenta je proto vhodnou příležitostí připomenout jednu skutečnost, na kterou se v polemikách o americké politice zapomíná.
Ve světě zní mnoho kritických hlasů na adresu USA. Část z nich odsuzuje ten či onen konkrétní krok Ameriky. Polemika s takovou kritikou je věcí náhledu na konkrétní fakta a jejich interpretaci. Kromě těchto výhrad však zaznívá ještě jedna mnohem obecnější stížnost: totiž na to, že Spojené státy jsou jedinou supervelmocí. Pokud by tuto výhradu vyslovovali jenom představitelé diktátorských režimů, pak bychom nad tím mohli mávnout rukou. Avšak i od mnoha politiků a komentátorů demokratických zemí slyšíme, že současný svět není v pořádku, protože vůči současné supervelmoci neexistuje protiváha. Mnozí z těchto kritiků se nijak netají přáním, aby se Čína, popřípadě Indie staly co nejrychleji dalšími supervelmocemi a unipolární svět skončil. Ačkoliv se příznivci tohoto pohledu sami řadí mezi takzvané realisty, realitu tímhle svým náhledem naprosto ignorují.
Žádná americká vláda totiž není v situaci, kdy by mohla bezesporu dominantní potenciál USA využívat podle libosti. Každá se musí stále utkávat s velmi mocnou protiváhou – s vlastní domácí veřejností. A obzvlášť vláda tohoto republikánského prezidenta musí čelit mocné alianci vnitřních protivníků – alianci, která již ovládla Kongres. Hlavní voličsky významné skupiny – kromě tradičních voličů demokratů – jsou:
A) Lidé, které dráždí Bushova náboženská víra a jeho postoj k potratům, eutanazii, k uznávání svazků homosexuálů a k výzkumu, při kterém jsou zabíjeny lidské zárodky. Fakt, že se Bushův postoj v těchto věcech nedá vysvětlit oblíbeným poukazem na jeho propojení s vojenskoprůmyslovým komplexem, podráždění jenom zvyšuje.
B) Voliči, kterým vadí jeho podpora liberalizaci mezinárodního obchodu, protože ohrožuje jejich pracovní místa nebo jejich vlastní podnik.
C) Voliči, kterým vadí jeho vstřícný postoj k ilegálním imigrantům.
D) Voliči, kteří odmítají americkou přítomnost v Iráku.
K těmto zástupům je nutno připočíst sice méně početné, zato mediálně hlasité a výmluvné odpůrce z řad podnikatelů (důvod B) a uměleckých a intelektuálních elit (důvody A, B a D + „zelené“ důvody). K tomu jako bonus určený těmto odpůrcům je nutno přiřadit bývalého amerického prezidenta Cartera, jehož neustálé nadbíhání všem možným nepřátelům USA z něho činí svého druhu rekordního exprezidenta. Hlavní americká média jsou tím, o čem mluví a jakým tónem, nebo o čem naopak nemluví, ve velké většině „protibushovská“. To je dáno jednak profesně – dobrá zpráva není zpráva, tou je pouze zpráva špatná, jednak politickým zaměřením žurnalistů samých, kteří jsou obrovskou většinou příznivci demokratů. A obdobně jako v jiných demokratických zemích, tak ani ve Spojených státech není nouze o oportunistické politiky, které láká vézt se na vlně nespokojenosti a dělat gesta, jež jim vynesou body, byť za cenu dlouhodobého poškození jejich země.
Jednou z hlavních příčin, proč má Bush tolik rozhořčených kritiků, bezesporu jsou pokračující násilnosti v Iráku. USA tam hladce svrhly diktaturu, k čemuž Iráčany nepotřebovaly, ale jejich veškerá vojenská moc nemůže zajistit, aby se Iráčané přestali pobíjet navzájem – tohoto cíle Američané bez Iráčanů dosáhnout nemohou. Jelikož cílem Bushovy politiky je demokratický Irák bez výbuchů, kritikové mluví o americké porážce. Dá se dokonce tvrdit, že podle hesla „každá hůl je dobrá, když chceme psa bíti“ si mnozí kritikové přejí, aby jejich vlastní země v Iráku prohrála. Rezoluce Kongresu prosazované demokraty, žádající konkrétní datum odchodu z Iráku, musí být vskutku rajskou hudbou pro organizátory výbuchů na tržištích v Iráku. Signál, který jim Kongres poslal, je jasný: nemůžete sice porazit Američany na bojišti, avšak můžete se při troše vytrvalosti dočkat, že jim do zad vpadnou vlastní politici. Jako se to stalo v případě války ve Vietnamu.
Shrnuto: ať už někdo nemá nebo nebude mít rád americkou politiku, může si být jist, že bude mít vždy spojence uvnitř samé Ameriky, a tito spojenci mohou dokonce zvítězit a onu politiku změnit. Amerika má totiž protiváhu své síly sama v sobě. Její svobodný politický systém umožňuje, aby činy její vlády byly pod stálým soudem vlastní veřejnosti. To rozhodně nešlo říci o bývalém Sovětském svazu a u dnešního Ruska to zatím lze říci jen se zavřením jednoho a přimhouřením druhého oka. A v případě Číny to nelze říci ani náhodou.
Pokud by se Čína za několik desetiletí stala supervelmocí, aniž se změní její vnitřní režim, pak by teprve všichni ti, kteří dneska spílají Spojeným státům, včetně mnohých jejich vlastních občanů, poznali, co je to opravdový imperialismus a arogance moci, která je odhodlána jednat bez jakýchkoliv skrupulí. Zda by pak souhlasili, nebo nesouhlasili s čínskou politikou, to už by se stalo irelevantním. Islamističtí teroristé to již dávno vycítili a velkým obloukem se vyhýbají jakémukoliv útoku na čínské zájmy, byť je Čína nejméně náboženským státem na světě, a tudíž podle jejich zvrácené ideologie by měla být jejich cílem číslo jedna.
Zatím však Čína supervelmocí naštěstí není a naše „politické“ životní prostředí stále závisí hlavně na ochotě Ameriky věřit, že její osud je spjat s osudem Evropy a že izolacionismus by byl pouhým oddalováním konfrontace s ozbrojeným chaosem.
Je škoda, že většina z těch, kteří budou v Praze demonstrovat proti prezidentu Bushovi, si neuvědomuje, že veřejně protestovat proti činům nějaké moci podle vlastního uvážení je výsada existující výhradně díky euroatlantické civilizaci. Aže tato civilizace přežila nápor totalitních sil jen díky Spojeným státům. Aby bylo jasno – nepovažuji Američany za lidi o nic lepší nebo horší, než jaké můžeme potkat v kterékoliv zemi. Co USA, ale i Českou republiku odlišuje od méně šťastných zemí, je to, že horší lidské vlastnosti a horší lidé nejsou u nás tak dobře vzájemně zkoordinovaní a zkonsolidovaní, aby zatlačili lepší lidské vlastnosti a lepší lidi do politické a hospodářské bezvýznamnosti.
My i USA máme zkrátka mnohem lepší režimy, než má Čína nebo Írán, což se samozřejmě projevuje i v zahraniční politice. Ovšem chcemeli si svoje režimy udržet, pak bychom měli usilovat o to, aby se naše lepší režimy vzájemně zkoordinovaly a zkonsolidovaly, a tak zabránily těm horším získat ve světě hlavní slovo.
Publikováno v sobotní příloze Kavárna Mf DNES 2.6.2007.
www.obcinst.cz