Rusko a my
Kdo by před rokem čekal, že Rusko bude hrozit atomovým útokem proti území České republiky! Jsou lidé, kteří si myslí, že nedovolíme-li Američanům postavit v Brdech radar, budeme mít od Ruska pokoj. Obávám se, že tato politika usmiřování by nefungovala, a doufám, že ji naše vláda nezvolí.
Podíváme-li se na Rusko z historického hlediska, můžeme si všimnout šesti faktorů:
1. Ruské impérium jakoby po staletí pulzovalo. Zvětší se, zmenší se, zvětší se, zmenší se, a tak pořád dokola. Bohužel, při každém zvětšení zabere větší část území než kdykoli předtím. Naposledy se zvětšilo roku 1945.
2. Z tohoto důvodu Rusko vždycky bylo a je nebezpečné pro své sousedy. Nadto malými národy pohrdá.
3. K Rusku vzhlížely mnohdy národy, které s ním neměly společné hranice. Češi, Srbové, Bulhaři, Arméni… Mnohým z těchto národů Rusko v dějinách pomohlo – např. Bulharům v jejich boji za osvobození od Turků v druhé polovině devatenáctého století. Většinou ovšem tato pomoc nebyla oficiální politikou vlády, ale spíše hnutím zezdola, případně hnutím slavjanofilských intelektuálů.
4. Ruská okupace sice nebyla nikdy tak příjemná jako okupace dejme tomu americká a Rusové se z porobených národů snažili dostat mnohé, nikoli však všechno. Životní úroveň byla v okupovaném Československu stále podstatně vyšší než v Rusku samotném, a platí to konec konců i o samotném Pobaltí, které Rusko pohltilo přímo.
5. Rusko se de facto nesnaží porobeným národům (nebo národům, které se chystá znovu si porobit) nabídnout nějaké ušlechtilé hodnoty. Ještě snad tak za komunismu – ovšem víme, jak „ušlechtilou“ hodnotou komunismus byl. V devatenáctém století bylo slavjanofilství sice populární, nicméně bylo doménou intelektuálů, nikoli oficiální politikou vlády. A některým ruským intelektuálům se nějak dařilo být jak slavjanofilskými, tak ostře protipolskými.
6. Pří svém rozšiřování se využívalo Rusko svého lidského potenciálu, jinými slovy, lidský život pro ruské vládce nikdy nepředstavoval žádnou valnou hodnotu. V neefektivně vedených válkách obětovali statisíce, ba milióny svých poddaných, a ještě si z toho dělali historickou zásluhu. Proti této „obětavosti“ Západ už dlouho nemá co postavit.
Dnešní situace je v několika ohledech specifická.
Jednak je zde Sibiř: Ze Sibiře rychle mizí Rusové a prudce tam narůstá podíl čínské populace. Jak to dopadne? Chystá se Rusko Sibiř obětovat? Nebo není schopno tomuto trendu čelit?
Dále je zde úbytek ruského obyvatelstva. Etnických Rusů prý ubývá téměř milion ročně – vzhledem k nízké natalitě, emigraci, zločinnosti a sebevraždám.
Pak je tu ovšem sedmý faktor: Nevyzpytatelnost ruských vládců a schopnost této země se během několika málo let změnit. Jako rychle vystřídali cara bolševici, tak rychle vystřídali komunisty oligarchové a ty nyní Putin. Jako se Rusko v letech 1905-1907 mohlo jevit jako relativně demokratické, tak rychle demokracie zmizela. Než jsme se nadáli, relativně demokratické Rusko z doby před deseti lety vystřídala faktická ztráta jak svobody slova, tak demokracie. Zdá se, že si toho mnozí Rusové ani nevšimli. Západ se nestačí divit.
Velmi, velmi doporučuji Rusku neustupovat, posilovat vazby se spojenci, bránit zejména ty slabší (Pobaltí) a usilovně se snažit zbavit se závislosti na naftě a plynu.