A za co ??
„Známé osobnosti naší kulturní a politické scény“ hodlají v úterý 6.6. na Václavském náměstí při příležitosti návštěvy G.W. Bushe poděkovat „za vše, co USA doposud učinily pro naši i světovou bezpečnost“. Akce s názvem „Děkujeme Ameriko!“ se koná od 16 do 18:00 na Můstku.
Podobné akce (stejně jako na druhé straně různé „anti-USA“ aktivity) vždy vyvolávají dojem, že kdo je s námi, bojuje automaticky za správnou věc, zatímco ten druhý to myslí špatně a vhání nás do náruče ďábla.
Spojené státy jistě v minulosti nesly těžké břemeno v boji proti všemožným rudým a hnědým totalitarismům, nesporně mají podíl na uhájení svobody jako takové. Amerika je navíc velice pestrý kontinent, mimo často (výhradně) zdůrazňované „zkažené mcdonaldské kultury“ zrodila i velikány politického myšlení, umění, literatury, nebo sportu. Je stejně jako my součástí západní civilizace a já osobně k ní cítím obdiv a úctu.
Jisté politické kruhy v dnešní době tak rády určují měřítko „politické vhodnosti“ postojem právě ke Spojeným státům. A v tom postoji jsou si naprosto jisti. „Náš“ (tedy proamerický člověk) je proamerický (a tedy „náš“) právě a jen tehdy, pokud podporuje neokonzervativní zahraniční politiku, „vyvážení demokracie“ do světa, výstavbu radarových základen a tak dále.
Rozhodně si nemyslím, že bychom měli být za cokoli vděční současnému americkému prezidentovi, ani americké zahraniční politice. Ne, neudělám radost „americkým svazákům“ a nenazvu Bushe satanem, „Hitlerem 21. století“, ba ani zločincem, či krvelačným monstrem. Tato označení na jeho adresu považuji za stejně šílená a ujetá jako nekritické vzhlížení k němu. Bush to možná myslí dobře, ale jeho politika je dvěma slovy – naprostá katastrofa. Nebudu jí zde celou dopodrobna rozebírat, zaměřím se pouze na tolik glorifikovanou „světovou bezpečnost“.
Za sebe tedy rozhodně necítím, že by zejména po 11. září a zahájení „války proti terorismu“ bylo na světě bezpečněji. Tím nevolám po žádném pštrosím postoji vůči terorismu, ba naopak. Sám však absolutně nejsem toho názoru, že by americké výboje zahájené po 11. září, ani koncepce jejich zahraniční politiky tuto hrozbu zmírnily. Bohužel, stále více nabývám dojmu, že praktiky pana Bushe a neokonzervativců situaci ještě zhoršují.
Afghánistán se pochopit dal, i když se spojení mezi Talibanem a Al-Kajdou nikdy fakticky neprokázalo, ale nalijme si čistého vína, USA po 11. září zkrátka alespoň v rámci uchování si tváře něco podniknout musely. Jak to vypadá v Afghánistánu dnes? Hlavní západní média se této otázce prakticky (účelově?) nevěnují a pokud nějaká informace prosákne, situaci růžově nepopisuje – spíše naopak.
Irácká invaze je potom kapitola sama pro sebe. Pokud americká vláda balamutila domácí i světovou veřejnost tím, že útok na Irák je nutný z hlediska prevence islámského fundamentalismu a rizika, že Saddám získá (či má) zbraně hromadného ničení, které by teroristům mohl poskytnout, pak si může být dnes jista, že se jí podařil pravý opak. Zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly. Podařilo se svrhnout sice brutální režim, který však (sic!) islamisty vždy tvrdě potlačoval. Nabízí se otázka, zda by současné sektářské násilí v Iráku propuklo i bez americké invaze. Pravdou však je, že situace před třemi lety v Iráku sama o sobě nic takového nenaznačovala.
Zastánci americké zahraniční politiky často argumentují tím, že Američané svými protiteroristickými akcemi vážou síly islámských fanatiků v arabských zemích a ulehčují tak Evropě. Vskutku? Já jsem si tedy nevšiml, že by po 11. září došlo k nějaké změně. Možná jen k takové, že k atentátům v Madridu, Londýně, nepokojům na francouzských předměstích, či aplikaci politicky korektního pro-islámského přístupu v kulturních otázkách (rušení křesťanské výzdoby v britských školkách) došlo či dochází právě po 11. září. Americká zahraniční politika tyto problémy nijak neovlivňuje a když, tak jen zhoršuje.
Podívejme se na celý problém realisticky, celá současná americká zahraniční politika je založena na něčem naprosto jiném, než je „boj za západní civilizaci“. Vychází totiž z tzv. plánu PNAC – nové americké století, který si klade za cíl posílit americké pozice ve světě, zkrátka udržet si punc supervelmoci. Američané hloupí rozhodně nejsou, vědí, že při vzestupu Asie a zejména Číny, by se tak jako dříve na pozici „vládce světa“ nikdy neudrželi, hledají tedy nové cesty. Americká zahraniční politika proto sleduje především zájmy vlastní, až poté (pokud vůbec) jsou to zájmy jejich „spojenců“, tedy nás.
Bushovi ani jeho zahraniční politice tedy v úterý děkovat nepůjdu, nemám za co.