Antidiskriminační politika: Pokrok, nebo neomarxistické jho?
Diskriminace je přirozený jev, který se vyskytuje ve společnosti od nepaměti. Spočívá v nestejném zacházení s lidmi na základě jistých vnějškových znaků, které mohou a nemusí souviset různými kvalitativními atributy jedince ve vztahu k okolní společnosti. Většinou lidí je ovšem pojem diskriminace chápán velmi zúženě, jako cosi apriorně negativního a nerozlučně spojeného s rasovými či jinými předsudky, ba někdy dokonce je na tyto kategorie zcela redukována. Přitom si však většina lidí (včetně těch, kteří o sobě tvrdí, že netrpí předsudky) diskriminace běžně dopouští, aniž by jim na tom připadalo cokoli divného. Není snad diskriminací, když odmítneme nalít pivo člověku, jenž je opilý pod obraz? Většina z nás by to jistě udělala, aniž by si uvědomila, že se jedná o diskriminaci na základě obsahu alkoholu v krvi. Nebo si představme pracovníka personálního oddělení modellingové agentury, který odmítne zaměstnat coby modelku 120kilovou ženu po padesátce. Ano, i on se dopouští "nehorázné diskriminace" na základě věku a váhy. To všechno nám přijde jako naprosto normální, až dokud se oním klíčem k diskriminaci nestane barva kůže, sexuální orientace, náboženské přesvědčení anebo nesprávné pohlaví uchazeče.
V tom okamžiku do hry vstupují osvícené státní instituce v čilé kooperaci s všemožnými roztomilými homosexuálními, genderovými, lidskopravními, romskými a jinými nevládními organizacemi, které zhrzenému uchazeči o povolání nabízejí pomocnou ruku v boji proti zlému, rasisticko-nehumánně-homofobnímu kapitalistovi. S touto NGO-istickou mašinérií v zádech má potom takový jedinec velkou šanci přesvědčit ustrašeného a ideově proškoleného soudce, že se stal obětí zlovolné diskriminace a vysoudit tak z nešťastného kapitalisty tučné odškodné.
V dnešním světě postdemokracie a politické korektnosti není ničím neobvyklým ani umlčování veškeré debaty na toto téma krupobitím prázdných ideologických floskulí stavících každého, kdo si dovolí byť jen náznakem zpochybnit například některý z postulátů tzv. genderové vědy (nedávno předstihnuvší astrologii a nekromantii v závodě o zařazení se mezi oficiálně uznávané vědy) na okraj společnosti a pohotové zařazení každého takového kverulanta do některé ze zvučně pojmenovaných škatulek vyhrazených pro "nepřátele pokroku".
Co však považuji na tendencích v oblasti antidiskriminační legislativy za nejnebezpečnější jsou pokusy o přenesení důkazního břemene z žalující strany na stranu žalovanou. Řečeno ve zkratce, neznamená to nic jiného, než návrat k časem prověřeným metodám inkvizičních tribunálů, přičemž k dokonalosti jim schází už jen povolení k užití palečnic a španělské obuvi. Jen herezi a čarodějné praktiky dnes v obžalovacích spisech nahradily praktiky diskriminační.
Podnikneme-li však krátký exkurs do ekonomické teorie, zjistíme, že diskriminace na základě iracionálních předsudků je dlouhodobě nemožná. Pokud by totiž ve společnosti převládalo např. rasistické klima a většina firem by jenom kvůli předsudkům odmítala zaměstnávat Rómy, jistě by se na trhu objevil minimálně jeden osvícený a prozíravý podnikavec, který by Rómy ochotné podávat stejně kvalitní práci, jako ostatní bílí spoluobčané zaměstnal, ovšem s mnohem menšími mzdovými náklady. Tím by se stal vysoce efektivním a začal spolehlivě válcovat ostatní firmy v odvětví. Těm, pokud by se chtěli na trhu udržet, by samozřejmě nezbylo nic jiného, než své mzdové náklady taktéž snížit - a jak jinak, než využitím levnější romské pracovní síly. Tím by však výrazně vzrostla poptávka po práci Rómů a s ní samozřejmě i cena romské práce. A rostla by přesně tak dlouho, dokud by se nevyrovnala ceně práce bělochů. Čím to ale, že se tak již dávno nestalo? Že by byl nějaký problém v kvalitě romské práce?
V neposlední řadě je zde morálně-filosofický aspekt situace. Jak je vůbec možné, že stát takovýmto bezprecedentním způsobem zasahuje do vlastnických práv občanů? Asi téměř každý se se mnou shodne na tom, že je naprosto absurdní představa, aby stát občanům nařizoval, koho musí vpustit, popř. na základě čeho nesmí odmítnout vpustit někoho do svého bytu. A je tolik velký rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací? Není. Obojí je totiž soukromé vlastnictví a tudíž rozhodování o nakládání s ním přísluší výhradně a jen jeho majiteli. Právo svobodně disponovat soukromým vlastnictvím je v hierarchii individuálních práv nadřazené všem ostatním požadavkům, ať už je to vymýcení rasismu ve společnosti, nebo třeba emancipace žen. Mohu si o člověku, jenž pouze kvůli předsudkům odmítne zaměstnat schopnou ženu myslet své, ale to je asi tak vše, co s tím mohu udělat. Jakékoli aktivity státní moci v této oblasti považuji za naprosto zvrácené a ohrožující základní hodnotový kodex, na němž stojí naše Západní civilizace.
Vladislav Nejedlý je místopředsedou Mladé pravice
vyšlo v časopise Agora květen 2007