Zákoník práce – pohrobek marxismu a fašistického korporativismu
V poslední době se opět dostalo na přetřes téma „Švarc systému“ – neboli způsobu zaměstnávání lidí na „živnosťák“… A ačkoliv a zároveň bohudík se jedná o každodenní podnikatelskou realitu, dnešní diletantské vládní garnituře je stále po chuti všechny podnikatele neustále prznit a šikanovat. Z trochu jiného úhlu jsem se danému tématu už věnoval ve svém článku Nezaměstnaní a státní důchodci: Umělé výtvory etatismu, který vyšel v časopise Portál č. 4/2003.
Velmi úsměvným příkladem z poslední doby může být například způsob vyplácení bývalých amerických manažerů polostátního Eurotelu přes její maďarskou dceřinou společnost. Což zpětně můžeme charakterizovat jako naprosto logický a chvályhodný způsob, jak se vyhnout výpalnému socek, na rozdíl například od názoru jistých rádoby pro-podnikatelsky orientovaných, ale reálně spíše socansko-konformních médií.
Nicméně pojďme k meritu věci. Je velkým štěstím, že většina podnikatelů v reálném světě ctí zásadu, že zákoník práce je tak akorát pro srandu králíků… Bohužel pro mnohé podnikatele to ovšem v současné situaci může být někdy dosti drahá sranda. Právě „Švarc systém“ je velice efektivním způsobem jak toto socanské jho obejít a jak se vyhnout placení sockám, což samozřejmě budí jejich protireakci. Je ale až k neuvěření, jak si lidé neuvědomují závažnost tohoto tématu. Z ničeho nic jsou podnikatelé perzekvováni a penalizováni za to, že si někoho na základě podnikatelské dohody úkolově najmou; zatímco ho prý měli zaměstnat… To je neskutečný útok na smluvní svobodu, podnikatelskou právní subjektivitu a tedy i přímo na soukromé vlastnictví a osobní svobody. Útok ryze fašisticko-socialistického stylu! Vypovídá to něco o tom, že dnes není podnikání čistě soukromoprávní záležitostí. Naplňuje se tak tendence, která má kořeny v první polovině 20. století v podobě fašistické korporativizace a paralelní socialistické devastace podnikání.
Právě tehdy začalo, mimo jiné, docházet k legislativně-formálnímu oddělování principu podnikání a principu zaměstnávání, jakkoliv způsob najímání lidí z podnikání prostě vyloučit nelze. Metodologicky to znamená nepřímou kontrolu ceny práce. Proto i dnešní institut zaměstnance, který je regulován a zároveň przněn zákoníkem práce, je spíše fetišem a zároveň rukojmím v rukách primitivních odborů a pracovních úřadů. Ideálem je pro ně proletářský fetiš v podobě uvědomělé persony, jejíž práce je především strávením času od píchaček k píchačkám… neboli poctivý obraz typického státního zaměstnance. Je proto samozřejmé, že nezávislý podnikatel a živnostník je pro podobné socanské diletanty a instituce trnem v oku.
Zákoník práce není tedy ničím jiným než perverzním nástrojem socanského paternalismu a fašizace podnikatelského prostředí v podobě účelové etatizace soukromého práva. To už ale dnes nicméně platí i pro obchodní zákoník či zcela absurdní živnostenský zákon. Z dnešního pohledu už proto podnikání není absolutní a nezpochybnitelné právo, ale spíše milostivé a pokořující státní svolení.