Omezit, či neomezit držení zbraní?
Po tragédii, kdy korejský student v dubnu se zbraní v ruce připravil na univerzitě ve Virginii o život dvaatřicet lidí, se objevuje otázka, zda možnost legálně vlastnit zbraň podobným událostem napomáhá, či nikoli a zda je případný zákaz či omezení držení zbraní soukromými osobami zásahem do jejich individuálních práv, nebo ne.
Samotná držba střelné zbraně není podle mého názoru nic špatného. V poslední době je zejména z různých „humanistických“ kruhů viditelná snaha poukazovat na to, že držba zbraně je apriorně spojena se zlými úmysly konkrétního člověka. Držitel střelné zbraně se vykresluje jako „americký cowboy“ a argumetuje se tím, že „slušný člověk přece nemá důvod střelnou zbraň vlastnit“.
Právo držet zbraně je dle mého neoddělitelně spjato s právem na vlastnictví, popř. jeho obranu. Konkrétně například americká tradice držení zbraní není způsobena ničím jiným než realitou tzv. „divokého západu“ druhé poloviny 19. století. Obyvatelé venkova byli tehdy vystaveni neustálé hrozbě útoků různých lapků či zlodějů koní a dobytka. Navíc pokud se neomezíme jen na Spojené státy, zjistíme, že vlastnictví zbraně je od dob, kdy je člověk člověkem, čímsi naprosto přirozeným.
Není to stále rostoucí počet ozbrojených lidí po celém světě, co procentuálně zvyšuje násilí a kriminalitu. To naopak dnešní doba všeobecné relativizace, snižování hodnoty lidského života a naprostá bezskrupulóznost zločinců nutí občany adekvátně se bránit. Vlastnictví střelné zbraně navíc naprosto stírá fyzické rozdíly mezi lidmi a zároveň zvyšuje náklady zločinu v očích pachatele. Pokud má oběť zbraň, stává se pro zločince těžší „kořistí“. Konkrétní příklad: dvacetileté děvče nemá šanci ubránit se stokilovému násilníkovi; může sice utíkat, ale pokud zrovna není trénovanou atletkou, útočník ji stejně dostihne. Pokud bude děvče vlastnit střelnou zbraň, stává se útočníkovi naprosto rovnou, jakékoli fyzické rozdíly a dispozice zmizí.
Řada lidí namítá (a vcelku správně), že stav, kdy si zbraň může pořídit každý, kdo z hlediska fyzické a hlavně psychické způsobilosti zákonně „vyhovuje“, přeci jen vytváří šance, kdy se potenciální vrah může ke zbrani dostat snáze, než za stavu, kdy by držení zbraní nebylo vůbec možné. Často můžeme slyšet, že případný zákaz by sice zabránil slušným lidem v legálním držení zbraní pro jejich vlastní obranu, nicméně zároveň by totéž znemožnil i zločincům. Ti by se ke zbraním nedostali a obyčejní lidé by neměli důvod si je proti komukoli pořizovat.
Hezká představa, nicméně realitě velmi vzdálená. Kriminální živly si zbraň opatří vždy. Jde o to, že pro člověka, který chce páchat zlo, bude zájem obstarat si střelnou zbraň jakýmkoli způsobem natolik eminentní, že svého cíle nakonec dosáhne. Prostý člověk, který uvažuje o tom, že si zbraň pořídí, se naopak za situace plošného zákazu držení zbraní svého záměru s velkou pravděpodobností spíše vzdá. Plošný zákaz by nedocílil ničeho jiného, než že by zamezil slušným občanům bránit se, zatímco kriminálních živlů by se patrně nikterak nedotkl.
Ano, jedna věc jsou organizované zločinecké gangy, druhou pak „zneužití“ střelných zbraní. Je ale otázka, zda by jim celoplošný zákaz zamezil. I v tom jsem skeptický. Masakry na amerických školách, podobné té virginské, jsou sice bohužel časté, jenže se nevyhýbají ani jiným zemím, například Německu, které má na rozdíl od Spojených států na držení zbraní velmi přísné zákony.
Argumenty typu „více zbraní znamená více zločinnosti“ a „omezení zbraní rovná se méně zločinnosti“ jsou ukázkové lidové mýty. Zatím žádný empirický výzkum nedokázal, že by omezení přístupu ke zbraním vedlo ke snížení zločinnosti. Spíše naopak. Existuje spousta studií, které dokazují, že opak je pravdou. Například ve Velké Británii v roce 1996 držbu zbraní prakticky zrušili a výsledkem bylo, že počet ozbrojených útoků se zvýšil bezmála o 40 %.
Podobně dopadla Austrálie, kde po podobném omezení počet loupeží stoupl o polovinu a počet násilných přepadení o 40 %. V USA je pistole čtyřikrát více využívána k obraně než k útoku. Když je zbraň použita ke spáchání zločinu, jsou toho plné noviny, ale téměř nikdy se nepíše o situacích, kdy pistole nebo puška zločin zmařily. Jen v jednom z padesáti případů použití zbraně v sebeobraně je nutno na člověka přímo vystřelit. V devětačtyřiceti případech stačí na zmaření zločinu zbraň vytáhnout nebo z ní vystřelit do vzduchu.
Podle představ „humanistů“ by celá společnost měla být kompletně odzbrojená, přičemž zbraně by mohly nosit jen ozbrojené složky typu policie a armády. Nalijme si čistého vína: tato situace nikdy nenastane. Ostatně podívejme se na příklad Jihoafrické republiky: tam by restrikce znemožňující jakékoli držení zbraní s největší pravděpodobností znamenala konec existence její bílé menšiny, která tam dnes na určitých místech žije jen díky tomu, že je uzavřená v opevněných čtvrtích hlídaných po zuby ozbrojenými ochrankami. Legislativa omezující držení zbraní zločinnost nepotírá, nýbrž ještě více podporuje její rozmach.
Na druhou stranu nezastávám názor radikálních liberálů, kteří tvrdí, že naopak čím více zbraní ve společnosti bude, tím více bude bezpečná. Obávám se, že lidská osobnost je natolik nevyzpytatelná a nevypočitatelná, že liberální teorie aplikující na tento fenomén problematiku tržní rovnováhy (ozbrojeny budou obě skupiny, nejenom „zlí“, ale i „dobří“, a „zlí“ si nebudou vyskakovat, neboť budou ohroženi ozbrojenými „dobrými“) na lidskou společnost zkrátka dost dobře aplikovat nelze.
Nemyslím si, že by bylo nezbytné nějak přehnaně podporovat ozbrojování občanů, avšak zároveň ani není nutné jim toto právo upírat. Bránit sám sebe, svůj majetek a své blízké v případě ohrožení se zbraní v ruce je dle mého přirozené lidské právo. Příklady z Izraele a Švýcarska, kde je držba zbraní ještě rozšířenější než ve Spojených státech, ukazují, že se to dá i bez zvýšeného rizika pro obyvatelstvo.
Revue Politika, duben-květen 2007