AFRIKA: Malthusiánská past
Naši multikulturalisté se nám snaží vykládat, jak jsme odpovědni za všechno zlé, co se v Africe děje. Není to přesné - jsme odpovědní za to, že jsme byli tak neskutečně naivní a dovolili jsme jednak dekolonisaci a potom rozsáhlou potravinovou pomoc. Ano, my neseme vinu na současném stavu Afriky tím, že jsme všechny možné hipíky, multikulturalisty a pseudohumanisty všeho druhu vůbec poslouchali. Vinu na současném stavu Afriky nese naše falešná morálka. Proč tolika kritiky do vlastního hnízda? Vysvětlení přijde záhy.
Asi se shodneme na tom, že situace v Africe je vážná, téměř až zoufalá. Jenže kudy z ní ven? Abychom dokázali určit, jak - tentokrát správně - Africe pomoci, musíme zjistit, co se udělalo špatně. Není na to třeba ani aby byl člověk demograf či matematik, aby ho to napadlo: Afrika má určité blíže nespecifikované množství zdrojů schopných živit její obyvatele. Z demografie víme, že jsou celkem tři způsoby, jak se populace může rozmnožovat:
1) Předpoklad vysoké úmrtnosti: rodiče mají co nejvíce potomků, aby byla šance aspoň několika na přežití
2) Předpoklad nízké úmrtnosti: rodiče mají běžně tolik dětí, kolik jsou schopni uživit, s úmrtností dětí se nepočítá, rodiče chtějí k dospělosti dovést všechny své děti, proto jich stačí méně
3) Postmoderní krize: rodiče se natolik soustředí na kariéru a "užívání si", že děti pro jistotu nemají vůbec, a když, tak ve vyšším věku jedno. Populace tak vymírá.
Zatímco západní civilisace se může skvěle poznat v konceptu č. 3, pro Afriku platí koncept č. 1. Je to dáno zejména historicky, ale i vývojem tamní společnosti - a ten si musí každá společnost zažít, nelze jej importovat. Východní Asie mohla přejmout západní hodnoty z jediného důvodu: sama byla civilisací vyspělou už několik tisíc let, dokonce vyspělejší a ukotvenější, než je civilisace západní; proto také Asie osciluje mezi demografickými koncepty rozmnožování č. 2 a č. 3 (zejména Japonsko). Afričané se kvůli nedostatečnému historickému vývoji prostě jinak než konceptem č. 1 rozmnožovat většinou nebudou. Problém ovšem nastal v momentu, kdy západní pseudohumanisté, zvyklí na to, že doma jejich sociální stát zabezpečí vše, nesnesli pohled na umírající děti v Africe. Odvykli si totiž na surovou povahu lidského života oproštěnou o tenkou slupku (post)modernity, která na Západě skončila víceméně s druhou světovou válkou. Tyto generace už takový život nepamatují a zdá se jim, že co je trochu špinavé a krvavé, to je fuj, mají tendenci se leknout čehokoliv a uchylují se ke zbabělosti. Proto slabé povahy pak nesnesly pohled na umírající dětičky a začaly vybírat peníze na "jejich záchranu" a posílat jim do Afriky pomoc, aby umírat nemusely. Na první pohled je to velice vznešený cíl, nicméně podívejme se na stav, který v Africe byl před udělením tohoto "polibku smrti":
- dětská úmrtnost byla vysoká, co si budeme říkat. To je prostě fakt.
- nicméně proto, že byla vysoká dětská úmrtnost, pro ostatní bylo zdrojů dost, nemuselo se o ně dělit tolik hladových krků
- výsledek byl zpravidla ten, že rodiče a jejich 2-3 děti měli jak přežít.
Teď se podívejme, co tato "humanitární pomoc" způsobila:
- dětská úmrtnost klesla a klesá (pseudohumanisté nemohou vidět, jak děti umírají a proto bijí na poplach a vybírají více a více peněz na více a více "humanitární pomoci").
- z dejme tomu deseti dětí jich nepřežijí dvě, ale osm. Pro těch šest dětí navíc však kontinent už nemá zdroje - jenže ouha, u nich to nezůstává. Vzhledem k tomu, že v Africe je průměrná délka života často do 40 let a rozmnožují se už vesele od dvanácti, generací je více za stejnou dobu než u nás. Každá další generace rozmnožená z těch osmi dětí místo dvou je najednou mnohem početnější.
- našich osm dětí se pak nerozmnožuje zodpovědně, tzn. podle konceptu č. 2, ale koncept č. 1 je nepustil. Každé z jmenovaných osmi dětí má dalších osm-devět dětí. Přírůstek dvou generací tak činí ne 6 dětí z jedněch rodičů, ale 72 dětí. Dvě generace v Africe mohou znamenat období 25, maximálně 30 let. Jak dlouho že tu "pomoc" poskytujeme a jak dlouho ji ještě poskytovat hodláme?
- výsledek: Afrika má problém. Kontinent totiž musí z objemu zdrojů, který zůstal nezměněn, uživit najednou dvanáctkrát obyvatel víc.
Afrika nám tak spadla do něčeho, čemu se říká malthusiánská past. Tedy stav, ve kterém probíhá (nebo by aspoň probíhala, kdybychom tomu pošetile nebránili) samoregulace počtu obyvatelstva formou hladomorů, válek o zdroje, nemocemi, atd. na únosnou míru, tedy takovou, kdy obyvatelstva zbude tolik, že se bude schopno opět soběstačně uživit. Tento efekt byl donedávna patrný i v Evropě; fakticky z Evropy zmizel s počátkem novověku.
Jak tedy co nejlépe Africe pomoci? Řešení je nasnadě - s okamžitou platností přestat dodávat veškeré suroviny, potraviny, cokoliv, zavřít oči a uši, uzavřít hranice v Ceutě a Melille ještě silněji a čekat, až si to Afrika vyřeší sama. Bez krve to nebude, nicméně to nechť si srovnají se svým svědomím ti pseudohumanisté, kteří tento megaproblém vytvořili. To však, obávám se, dělat nebudou. Radši budou krmit o sto šest a vytvářet problém větší a větší, aby náhodou za své činy nemuseli nést zodpovědnost. Jak typicky levicové.
http://nekorektne.blogspot.com