Demokratické hodnoty a konflikt civilizací
Již z dob klasické německé filosofie je známo, že moderní státy vznikly jako záštita soukromého kapitálu, vojenské armády těchto států potom jako ochrana síly a průmyslové převahy domácí oligarchie ve vztahu k cizím společenstvím. Expanze nejsilnějších států ve své době znamenala kolonizaci a diskriminaci slabších národů světa. Vznikaly tak celky s volným tokem zboží a kapitálu, jež znamenaly významný činitel konjunktury koloniálních ekonomik. Pád koloniálního uspořádání naopak znamenal pro mnohé státy ústup ze své dominantní pozice a značný hospodářský pokles. Moc současné oligarchie se proto rozšiřuje novým způsobem. Proces globalizace proti nedávné kolonizaci probíhá pod rouškou svobodného pohybu lidí, myšlenek a ideálů demokracie. Nicméně dosahuje prakticky totéž odstraněním národnostních bariér toku zboží a kapitálu, jen na nové bázi.
Světová oligarchie však už nemá národní cítění ani původ. Stále užší okruh elitních kapitalistů začíná postupně vládnout světu a svébytnost národních států a kultur se stírá v jeden globální celek konzumní ne-kultury. Jedinou jeho starostí je udržet uvnitř globální vesnice sociální smír a potřít národnostní cítění lidí, jako poslední záchytný bod identity jinak již lidsky i společensky odcizených jedinců, do té doby, než ovládne celý svět. Tomu odpovídají i integrační procesy v EU. Prostředky, jimiž současná oligarchie vládne, jsou obrovské a moc vyplývající z takového vlastnictví nemá historickou obdobu. Armády členských zemí globálního společenství se transformují do neslýchané vojenské síly ovládající planetu i dosažitelný vesmír. Proti takové moci není obrany. Globální nadcivilizace má samozřejmě ambice stát se světovým společenstvím bez alternativy. Její střet se zbytky původních civilizací této planety je ovšem jen otázkou času a pouhým humanitární problémem ovlivňujícím vnitřní stabilitu globální vesnice. Nebýt toho, mohla by zbytek světa snadno smést z povrchu zemského, aniž by ten měl významnou šanci na odpor. Leč coby moderantní nadcivilizace se musí snažit postupnými kroky do něj importovat svůj styl života a vojenskou silou drtit militantní ohniska ortodoxních enkláv v srdci islámu a podobných duchovních tradic, které brání postupující změně myšlení a konzumní evangelizaci svých zemí. Zoufalý odpor těchto kultur ve formě fanatického terorismu je více než vhodnou záminkou.
Nemá smysl lkát nad rozlitým mlékem, tradice starých civilizací to mají spočítané. Zbývá jen se ptát, co my prostí lidé? Co s námi bude dál až globalizace zvítězí na celém světě? Lze očekávat, že zrození vládci světa budou chtít minimálně zachránit tuto planetu před zničením. K čemu by jim byla taková moc, kdyby nebylo kde žít a dýchat svěží vzduch? Velice rychle proto přistoupí k nepopulárním opatřením, která nám, jako atomizované a bezprizorní pracovní třídě, nadiktují cílenou manipulací. Smyslem takových opatření bude zredukovat náš počet pod udržitelné maximum a donutit nás k ekologickému chování. Spokojená bude ovšem vládnoucí elita teprve tehdy, když jako vyšší živočišný druh převezme dominanci a z nás udělá geneticky upravené, výkonné, asociální, subjektivně virtualizované a bezcitné stroje, jejichž chování i populaci bude snadné regulovat.
Nechtěl bych být špatným prorokem a předestírat tak chmurnou vizi jako katastrofický scénář. Ve skutečnosti nepůjde o žádnou katastrofu, ale o vítězství vyšší inteligence a samotné přírody. Ty lidské stroje, o kterých tu mluvím, nebudou nijak trpět a do vínku budou mít dán klid a nevědomost. Přesto, existuje i jiná možnost, jak zachránit tuto planetu před maximalizací lidského druhu? Nějaká šance pro obyčejné lidi? Myslím, že ano. Měli bychom ale již teď začít hledat cestu takovou, abychom si zajistili podíl na své budoucnosti. Jsme stále ještě tvorové nadaní rozumem, svobodnou vůlí a sociálním cítěním. Po subjektivistickém rozbřednutí křesťanských věrouk jsme také schopni začít myslet odpovědně ve vztahu sami k sobě i k objektivní realitě, tedy v duchu společného vzdělávání a hledání skutečné pravdy. Stojíme však osamělí čelem proti globálnímu světu, který je nám cizí, nepřátelský a připomíná džungli. V podobné situaci již člověk byl v dobách, kdy se před jeho zraky rozprostírala džungle skutečná. Tehdy z potřeby sebezachování se začal sdružovat, naučil se žít v tlupě, vytvořil si sociální cítění a později kmenová společenství, která mu dávala váhu, bezpečí, identitu a nakonec i tradice a kulturu.
Nenabízí se jako přirozený tentýž postup, ke kterému jsme snad dosud dostatečně dědičně vybaveni, tedy spojování lidí v přirozených skupinách a rodových společenstvích? Jedině přiměřeně velká a sociálně silná společenská skupina respektující antropomorfní uspořádání na bázi lásky, ohleduplnosti, cílevědomé konfrontace a partnerství všech svých členů navzájem má šanci poskytnout jedinci pojem společného vědomí a cestu k plnohodnotnému lidství, bytostný pocit bezpečí a jistotu nedotknutelnosti. Jen v takové skupině bude mít člověk v budoucnu možnost zachovat se svobodný a při zdravém rozumu. Co může být pojivem takových nových komunit, na čem se mohou organizovat? Samozřejmě sex a peníze, sdružení prostředků a vitálních sil jedinců obětujících svůj egoismus, povrchní nadutost a individualismus na oltář celku. Z počáteční zájmové komunity se nutně stane rodové společenství, které snad opět obnoví autoritu moudrosti v radě starších a nastolí tak znovu ty nejaristokratičtější a nejpřirozenější mocenské poměry mezi lidmi. Tyto rady starších založí světovou konfederaci a postupně začnou ústy sebevědomých a rozumných lidí mluvit elitě do světových otázek, jakými jsou mír, nenásilí, udržitelný rozvoj a umístění světových zdrojů ve prospěch nás všech. A pravda se znovu stane v pravém slova smyslu pravdou, protože bude nesena ústy těch, kteří požívají úcty a přirozené autority.