Vyhlídky autentické pravice
Jaká pravice je autentická?
Autentickou pravicí rozumím takovou politickou sílu, která hodnověrně a konzistentně uplatňuje konzervativní politiku v oblasti společenských hodnot a liberální politiku v oblasti ekonomické. Jinými slovy, autentická pravice stojí na straně svobody a odpovědnosti jednotlivce, na straně západní civilizace, je proti všem možným kolektivismům, proti relativismu, proti diktátu politické korektnosti, proti multikulturalismu, proti socialismu, ... Je proti daleko více „ismům“, než je jich ochotna přijímat. To je projevem žádoucí skepse k sociálním experimentům. Dovolím si citovat brněnského politologa Doc. Jana Holzera, který v rozhovoru pro časopis Pravý úhel rozvádí „obsah původního (klasického) konzervativního kréda“ takto: „za jiné mne napadají umírněnost, nedůvěra k velkým sociopolitickým projektům, střízlivost, realismus, schopnost loajálního postoje, respekt k tradicím, některým institucím apod.“
Autentická pravice, chce-li dnes v členské zemi EU dělat skutečně pravicovou politiku a přitom se stát anebo zůstat relevantní politickou silou, to rozhodně nemá jednoduché. Přitom míra prosazení pravice ve společnosti je také mírou šancí společnosti blížit se ideálu svobodné, bezpečné a prosperující společnosti. Akceptujeme-li tento předpoklad, pak je na místě otázka, proč je pro pravici tak obtížné se prosazovat? Pominu-li otázku důvěryhodnosti samotných jejích reprezentantů a dostatku finančních prostředků, lze okruhy problémů, kterým musí autentická pravice čelit, rozdělit do čtyř oblastí:
1. Limity na cestě k moci – mediální výhody levice
2. Možnosti skutečně pravicová témata vůbec nastolovat
3. Omezení daná koaliční spoluprací, tedy nutnými slevami z programových principů
4. Omezení vyplývající z legislativní činnosti nadstátního celku – Evropské unie
Dále se zmíním o okruzích 1, 2 a 4. Okruh 3 je přirozeným důsledkem koaliční spolupráce. Nebude-li hrozit spletení, budu namísto „autentická pravice“ dále uvádět také prostě „pravice“.
Limity na cestě k moci
Pravice je náročná na morální a psychologické vlastnosti jedince, od kterého vyžaduje především niterné pochopení klíčového vztahu svobody a odpovědnosti. Vyžaduje od člověka realismus, střízlivost při posuzování skutečnosti a úctu před složitostí světa. Vyžaduje, aby člověk nebyl intelektuálně líný a dokázal si připouštět vlastní omylnost. Anglický konzervativní filozof Roger Scruton nedávno řekl: „Všichni lidé jsou konzervativní v oblastech, které důvěrně znají. To je zákon přírody. A čím méně o něčem vědí, tím méně jsou k tomu konzervativní.“
Pravice si je vědoma, že klíčem k bohatství, v ekonomickém slova smyslu, jsou lidská píle, invence, schopnost specializace a hospodárnost. Proto je jejím cílem takový systém, který odměňuje píli, invenci a hospodárnost a naopak trestá lenost a nehospodárnost. Neúspěšných, kteří si svůj neúspěch neumějí přiznat, bývá vždy dostatek. Špatné lidské vlastnosti sehrávají zásadní roli. Kdosi kdysi řekl: „Rozum je jediný dar, který příroda rozdělila spravedlivě, protože si nikdo nestěžuje, že ho má málo.” Místo slova „rozum“ lze dosadit libovolnou dobrou vlastnost a přísloví bude platit stejně. Právě schopnost přiznávat si v plné míře vlastní chyby jsem měl mimo jiné na mysli, pokud jsem uvedl, že pravice od jedince vyžaduje „niterné pochopení klíčového vztahu svobody a odpovědnosti“. Pokud k nedokonalému vnímání tohoto vztahu přimícháme jinou typickou vlastnost – závist – dostaneme živou vodu pro levici. Levice dobře chápe, jak si lze naklánět celé masy. Jednoduše tím, že voličům nabízí oslabování vazby svoboda-odpovědnost a předhazuje jim viníky – přinejmenším ti druzí, ale nejčastěji ještě k tomu majetní.
Levice nabízí oslabení odpovědnosti a zároveň se umí tvářit, že zachovává míru svobody. K získávání a upevňování vlivu používá osvědčené mocenské nástroje:
1. Maximalizace počtu státních zaměstnanců. Tedy lidí, kterým může vládnoucí garnitura přímo kontrolovat příjmy.
2. Masivní výdaje z veřejných rozpočtů. Cílem je prostřednictvím veřejných peněz snímat z lidí odpovědnost za sebe sama a držet jich co nejvíce v sociální síti, jejíž podoba je řiditelná politiky. Jak trefně ve svém článku citoval z jiného textu ekonom Pavel Kohout: „Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Může trvat pouze do té doby, než voliči objeví, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny.“
3. Spolupráce s nevolenými odbory. Významné posílení role odborů cestou nového zákoníku práce z dílny české levice je u nás všeobecně známá skutečnost. Předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů je senátor za sociální demokracii Milan Štěch, jeho předchůdce Richard Falbr je dnes poslancem za tutéž stranu v Evropském parlamentu.
4. Falešný pacifismus. Podsouvá lidem tezi, že válka a zbraně jsou vždy špatně. Tím vychází vstříc podvědomé neochotě za cokoliv bojovat. Při zcela odlišném charakteru dnešních bezpečnostních rizik to jde ještě snadněji. Přece být pro mír je tak bohulibé...
Levice je v zásadě pouze technologie moci. Z programového hlediska je dnes praxe levicové politiky zcela podřízena závěrům marketingových analýz. Levice zkrátka umožňuje svým voličům nevnímat svou vinu za vlastní neochotu riskovat a brát za sebe odpovědnost. Praktickým projevem takové velkorysé nabídky voličům jsou masivní výdaje z veřejných rozpočtů. Protože padesátikoruna obdržená darem je psychologicky pro řadu lidí více než vlastní uspořená stokoruna, má levice zaručen úspěch, tu větší tu menší, v podstatě navěky.
K tomu se přidává neochota lidí k rizikům. Citováno z knihy rektora Masarykovy univerzity prof. Petra Fialy Evropský mezičas: „V medializované společnosti zábavy jsou rizika, která přináší život, něčím nepatřičným.“ A dále z jiného místa téže knihy: „V zájmu zabezpečení bez odpovědnosti, života bez rizika se necháváme stále více omezovat a regulovat, za bezpečnost a jistotu nabízíme svoji svobodu.“
Na straně levicové politiky navíc stojí řada mediálně známých intelektuálů, nezřídka pracujících přímo v samotných médiích. Jsou to intelektuálové, kteří rádi stojí na straně ducha doby a jsou rádi avantgardou jdoucí v čele průvodu k lepším zítřkům. Proto jsou intelektuálové často nakloněni konstruktivismu. Proto řada z nich nekriticky hledí na proces evropské integrace.
Možnosti skutečně pravicová témata vůbec nastolovat
Voliči nevnímají politickou skutečnost, ale její mediální obrazy. Mediální zprostředkování skutečnosti dnes znamená silnou orientaci na konflikt. Je-li devět desetin nějakého sdělení nebo nějaké události věcných a jen jedna desetina konfliktní, pak si můžeme být jisti, že devět desetin mediálního výstupu zabere ona jedna konfliktní desetina. To jen napomáhá úsudku, že politika jsou jen hádky a vysoké platy. Přitom možnost, že jedna ze stran sporu může hájit správnou věc anebo se bránit proti řízené provokaci, zcela ustupuje do pozadí. Střetává-li se levicový politik s pravicovým, pak většinu mediálního obrazu střetu bude zabírat sdělení typu: levice dává, pravice bere. Málokdy se do krátkých, ve vteřinách měřených, televizních šotů vejde více. Děsivou autohavárii vystřídá zpráva o důchodové reformě, za pár vteřin už následuje zpráva o velkém požáru, ... Dovolím si znovu citovat z výše uvedené knihy rektora Masarykovy univerzity prof. Petra Fialy: „Divíme-li se výrazné personalizaci politických střetů, vzrůstajícím osobním útokům mezi politickými soupeři, měli bychom si uvědomit, že mají především tu příčinu, že je velmi obtížné formulovat významný ideový konflikt.“
Nemožnost reálně nastolovat pravicová témata vychází také z nutnosti brát ohledy na marketingové potřeby politické strany. De facto tedy ohledy na potřebu politicky přežít. Pravice musí brát v úvahu známou souvislost rozhazovačnosti levice s tím vyvolanými pravicovými reformami. Levice se populistickou rétorikou dostane k moci, následně pro realizaci svých slibů zadlužuje státní rozpočet a ignoruje potřebu reformních kroků a to až k neúnosnosti, kdy na scénu nastupuje politický subjekt, který v již naléhavé situaci nabídne důvěryhodné reformní kroky. Ty zákonitě, mají-li ambici být reformními, musejí krátit veřejné výdaje a rozplétat sítě sociálního státu. Popularita reforem je tak v delším časovém horizontu skutečnou politickou ekvilibristikou a opětovné vítězství levice je jen otázkou času. Netvrdím, že celý proces je takto jednoduchý, ale mnohé z něj se často uplatňuje. Pravicově smýšlející politické subjekty vnímají tuto souvislost natolik vážně, že mu svou měkkostí samy předcházejí.
Zcela jiným faktorem znesnadňujícím možnost autentické pravice nastolovat skutečně pravicová témata je diktát politické korektnosti. Tu trefně popisuje Benjamin Kuras ve své nejnovější knize Evropa snů a skutečností: „...dala by se (politická korektnost) nejjednodušeji popsat jako myšlenková cenzura tyranie pomyslných nestandardních menšin a menšinových idejí nad standardní většinou a většinovým myšlením, které jsou podle její (politické korektnosti) teorie odpovědné za všechny nešvary, zlozvyky a zločiny lidstva. Menšinové a cizí hodnoty povyšuje nad zavedené hodnoty většinové a domácí. Její nedílnou součástí je multikulturalismus, který je náhražkou někdejšího marxistického internacionalismu.“ Politická korektnost je nám vnucována s cílem neurazit, nedotknout se. Výsledkem jejího zavádění je ovšem vnitřní frustrace řady politiků, kteří se obávají pojmenovávat skutečnost a vyjadřovat své skutečné názory na řadu ožehavých témat, jako je například romská problematika u nás, islámská imigrace v řadě zemí EU apod. Nejde mi o projev lítosti nad psychickým utrpením politiků, chci tím říci to, že politicky korektní názvy žádný problém nevyřeší ani nezmírní, naopak oslabují vůli politiků problémy řešit. Nikdo z nich nehodlá dobrovolně riskovat mediální popotahování kvůli „politicky nekorektnímu“ výrazu.
V této souvislosti je třeba zmínit jakýsi lexikon výrazů, nedávno schválený Radou ministrů vnitra EU, kterých by se měli vyvarovat tiskoví mluvčí vlád členských zemí a institucí EU. Například místo výrazu „islámští teroristé“ by měli používat výraz „teroristé, kteří se nad únosnou míru zaštiťují islámem“. Co je na celé věci neuvěřitelné je fakt, že Úřad vlády ČR tento „lexikon“ vede jako utajovanou skutečnost a odmítá ji zveřejnit. A to přesto, že tiskoví mluvčí placení z veřejných peněz mají pro veřejnost skrze tento „lexikon“ prezentovat realitu. Diktát politické korektnosti se nápadně podobá známému newspeaku z románu George Orwella „1984“. Orwell popisuje newspeak takto: „Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak (spisovný jazyk) bude zapomenut, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“ A na jiném místě románu „1984“ si jeho hrdina Winston Smith zapsal do svého tajného deníku tezi: „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři...“
Omezení vyplývající z legislativní činností nadstátního celku
Možnost pravice dělat autentickou pravicovou politiku je v řadě oblastí omezována legislativní aktivitou EU a demokratickým deficitem při projednávání legislativních aktů EU. Důsledkem vývoje primárního i sekundárního práva EU dochází k neustálému ukrajování z národní suverenity členských zemí a tím i z manipulačního prostoru pro autentickou pravicovou politiku.
Od roku 1985, kdy do úřadu nastoupila Delorsova komise, nabral proces evropské integrace novou dynamiku. Zrychlující se tempo projednávání smluv utvářejících primární právo EU narazilo až po téměř 20 letech na dvojí zamítnutí návrhu evropské ústavy v referendech ve dvou zakládajících zemích. Smlouva z Nice, která umožnila přijetí ČR, vstoupila v platnost až v únoru 2003. Již o rok dříve, v únoru 2002, začal pracovat Konvent o budoucnosti Evropy, orgán složený ze zástupců tehdy členských a kandidátských zemí pověřený sepsáním návrhu evropské ústavy. Tehdy však EU mohla sotva hodnotit fungování Amsterodamské smlouvy, která vstoupila v platnost v květnu 1999. Rozhodně však nemohl nikdo v EU začátkem roku 2002 hodnotit fungování Smlouvy z Nice a výsledky takového hodnocení zohlednit při návrhu dalšího smluvního dokumentu – evropské ústavy. Když totiž v únoru 2003 vstupoval Konvent o budoucnosti Evropy do závěrečné fáze své práce, ve které začal formulovat paragrafové znění evropské ústavy, začínala Smlouva z Nice teprve platit a EU čekalo rozšíření o 10 nových zemí... Evropské elity přestaly považovat za důležité při přípravě nových smluvních základů evropské integrace zohledňovat fungování těch předchozích. Dynamika projednávání smluv utvářejících podobu EU tak sama o sobě zcela popírala princip zpětné vazby, bez kterého nemůže žádný systém dobře fungovat.
Britský parlament si nechal v roce 2004 zpracovat velmi zajímavou studii. Ta ukázala, v kolika oblastech rozhodování v Radě ministrů EU byla s každou mezinárodní smlouvou změněna jednomyslnost na kvalifikovanou většinu anebo kolik nových oblastí rozhodování bylo nově zavedeno takových, že se v nich rovnou začalo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Jinými slovy studie ukázala, kolik nových oblastí, ve kterých mohou být členské státy přehlasovávány, přibylo s každou mezinárodní smlouvou. Postupně od Jednotného evropského aktu do Smlouvy z Nice bylo zavedeno rozhodování kvalifikovanou většinou do 112 nových oblastí politiky. Po případné úspěšné ratifikaci evropské ústavy by takových oblastí přibylo dalších 63.
Významný podíl národních právních předpisů je dnes ovlivňován předpisy EU. Bývalý německý prezident Roman Herzog a ředitel Centra pro evropskou politiku ve Freiburgu uvádějí, že Německé ministerstvo spravedlnosti porovnalo počet právních aktů SRN s počtem právních aktů EU za období 1998–2004. Výsledek: 84% aktů SRN bylo vytvářeno v Bruselu, pouhých 16% v Berlíně. Britské sdružení Bruges Group odhaduje tento podíl na 70%. Proces tvorby právních předpisů EU přitom není demokratický. Problém spočívá v řadě momentů: od toho, že výhradním iniciátorem „zákonodárného“ procesu je nevolený úřednický sbor – Evropská komise, přes to, že Evropský parlament nereprezentuje evropský lid s evropskou identitou (který navíc ani neexistuje) a že se při většině hlasování v Evropském parlamentu vůbec nesčítají hlasy, až po to, že konečnou instancí při projednávání předpisů není volené těleso přímo zastupující voliče.
Tristní je dopad členství v EU na oblast zemědělství. Dotace na činnost i nečinnost, absurdní regulace, to všechno pokřivuje volný trh v oblasti zemědělství. Nebezpečné jsou snahy levicových eurokomisařů harmonizovat daně a určovat tak jejich výši z bruselské centrály. Skutečnou unijní absurditou z poslední doby je nově zavedený „Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci“, který v roce 2006 vznikl nařízením Evropského parlamentu a Rady. Absurdita unijních regulací ovšem jde mnohdy až za rámec racionality: například nařízení Evropské komise z roku 2006, které pro účely společného celního sazebníku dokonce reguluje podobu malé keramické ovečky. Evropská komise například letos udělila pokutu některým členským zemím za nadměrné zásoby masa, konzervovaného ovoce, hub a rýže. České republice takto bylo vyměřeno přibližně 350 mil. Kč. Anebo loňské intervenční nákupy másla na českém trhu, který k nelibosti Evropské komise způsobil, že máslo u nás bylo příliš levné (cena 25 kg velkoobchodního bloku másla totiž klesla pod 70,61 €).
Oponent může namítnout, že tohle sice jsou nesmysly, ale jsou to nesmysly, které jsou okrajovým problémem evropské integrace. Je ovšem otázkou, kolik nesmyslů se musí nakupit, aby přestaly být okrajovým problémem a zda tyto „malé“ excesy nejsou projevem systémového problému, který už okrajový není? Přitom všem neexistuje možnost srozumitelné demokratické kontroly. Žádný z 24 000 úředníků Evropské komise, komisaře samotné nevyjímaje, není nucen pravidelně podstupovat demokratické volby. Evropský parlament je složeninou z národních fragmentů dále dělených do politických stran, které se poměrně volně přidružují k politickým skupinám. Největší skupina Evropská strana lidová – Evropští demokraté sdružuje natolik ideologicky se lišící subjekty, paradoxně nejvíce právě v otázkách evropské integrace, že lze od ní jen stěží očekávat jednotnou reprezentaci konzistentního programu.
Právo EU je přitom nadřazeno národním právům. Zásada přednosti evropského práva byla zavedena usneseními Evropského soudního dvora, který ji přitom odvodil již v roce 1964 mj. také ze samotných cílů Smlouvy o Evropském společenství a ze záhadného poznatku, že tato smlouva má, jakožto nezávislý pramen práva, „zvláštní a originální povahu“. V této souvislosti je vhodné si zopakovat některé z cílů dnes zamítnutého návrhu evropské ústavy: „...udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, s vysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.“ Někdo může namítnout, že tohle ještě na evropské ústavě není to nejproblematičtější. Myslím ovšem, že každý konzervativec by se měl přinejmenším obávat důsledků, které by byl schopen kreativní Evropský soudní dvůr odvodit z takových formulací, jako je „sociálně tržní hospodářství směřující k plné zaměstnanosti“ nebo „společenský pokrok“ anebo „sociální spravedlnost“.
EU tedy významně komplikuje možnost pravicové politiky v národním měřítku, protože sekundární právo nabývá a nabývá bez možnosti demokratické kontroly a má přitom přednost před právem národním. Důsledky členství v EU dopadají nejvíce právě na pravici, poněvadž až na světlé výjimky mají politické produkty EU spíše levicový charakter.
Jaké jsou vyhlídky autentické pravice?
John Gray ve své knize esejů Kacířství napsal: „Myšlenka, že lidstvo je nenapravitelně zkažený druh, je dnes tabu, ale bývala základní tezí pravice v posledních dvou stech letech.“ Konec konců, kam vede lidská přirozenost víme již od počátků našeho věku – víme to z osudu samotného Ježíše Krista. Úkolem pravice je bránit hodnotový řád západní civilizace, která jediná, navzdory přirozenosti člověka, dokázala dospět k uskutečňované individuální svobodě a v historii nevídané prosperitě.
Pravice potřebuje důvěryhodné lídry s velkou podporou uvnitř vlastní strany, kteří budou mít odvahu otevřeně hovořit o skutečných problémech. Zanedlouho, po připojení České republiky k Schenghenskému systému, se pravděpodobně i k nám dostaví vážný problém islámské imigrace a všech jejích důsledků. Podobně jako je tomu dnes v řadě evropských zemí. Zároveň však tento problém může, paradoxně, způsobit renesanci autentické pravice, která by však musela i přes diktát politické korektnosti a multikulturalismu nalézat odvahu o něm hovořit.
Pravice musí nalézt cestu, jak přimět co nejvíce občanů k ochotě hájit západní hodnotový řád. Protože jinak jsou vyhlídky autentické pravice, a s ní i vyhlídky západní civilizace na starém kontinentu, poměrně chmurné...
Příspěvek na konferenci Občanského institutu "Návrat ke svobodné společnosti v Evropě - řešitelný úkol?", ve výukovém centru Masarykovy univerzity ve Šlapanicích u Brna, 12.5. 2007