Ekonomie a globální oteplování
I když by to snad někoho mohlo zajímat, nemám pocit, že se zde dnes mám pokoušet hodnotit současný pokus vlády o zásah do dlouhodobě deficitních veřejných financí naší země a už vůbec ne o porovnávání rozsahu i obsahu tohoto zásahu s mými tzv. „balíčky“ z doby před deseti lety, z dubna 1997. (To by ale mohlo být hezké téma na Vaše seminární, ročníkové či diplomové práce.) Volím téma poněkud jiné, věřím, že neméně naléhavé. Během dvou týdnů vyjde v pražském nakladatelství Dokořán, kde před rokem vyšel slavný Lomborgův „Skeptický ekolog“, má knížka s názvem „Modrá, nikoli zelená planeta“, s otázkou v podtitulu „Co je ohroženo: klima nebo svoboda?“ Nechci tuto svou knihu tímto svým vystoupení předjímat či vyprazdňovat, a proto promluvím spíše na okraj této knihy, než abych dával její shrnutí.
Své dnešní vystoupení jsem si nazval „Ekonomie a globální oteplování“, anglicky bych přesněji řekl „economics of global warming“. Chtěl bych tento název vysvětlit, a to ze dvou důvodů. Za prvé, vždy hájím jednotu ekonomie, ale zvolený nadpis naznačuje existenci jakéhosi specifického oboru, a za druhé, problematika globálního oteplování zdánlivě není tématem ekonomie. Chtěl bych se pokusit ukázat, že v tom žádný rozpor či problém není.
Jsem přesvědčen o tom, že je ekonomie svým paradigmatem jednotnou či jednolitou vědou, nebo jinak a snad přesněji řečeno, že jednotné paradigma má ta část ekonomie, která si zaslouží být nazývána vědou. To u nás rozhodně není všeobecně zastávaným názorem a nejsem si jist, zda by se na tom vzájemně shodly všechny katedry Vaší vysoké školy a všichni Vaši páni profesoři. Pro mne je to ale axiom výchozí. Proto lidé jako já vždy odmítali parcelování ekonomie, proto nepovažovali např. „development economics“ za svébytnou disciplínu. Vždy jsme byli přesvědčeni o tom, že stejná ekonomie platí jak pro dnešní USA, tak pro země subsaharské Afriky. Stejně tak jsme vždy tvrdili např. i to, že v socialismu platily stejné zákonitosti, jaké jsou studovány obecnou ekonomií.
To samozřejmě neznamená, že v ekonomii neexistuje jistá dělba práce a z ní vyplývající specializace na určité podobory. Mezi ty dnes mimořádně zajímavé a ve společenském dialogu vysoce relevantní patří i ekonomie životního prostředí, klimatických změn, nebo globálního oteplování. Podmínka, aby stále šlo o ekonomii, je jediná: je třeba na tyto objekty zájmu či na tato témata používat stejnou ekonomii, stejný box of tools, stejnou metodologii, stejné pojmy, stejné poučky, stejné nástroje analýzy. Tato rozdílná témata nesmí vést k vytváření více ekonomií, což neznamená, že neexistuje vzájemně plodné obohacování se z různých podoborů.
Je snad zřejmé, že nemluvím o módním interdisciplinárním přístupu, který obvykle není ničím jiným, než pošlapáním jakékoliv vědecké práce. Mluvím o aplikaci standardní ekonomie na jiná, třeba i nestandardní témata.
Fenomén globálního oteplování (ale třeba i korupce, nebo zločinu, nebo počtu dětí v rodině) je též tématem pro ekonomii, ale nejde v něm o laický pokus ekonoma přeměřovat teplotu na Zemi. Jde o naši analýzu chování lidí, o analýzu interakcí, které ve společnosti mezi lidmi vznikají a které ovlivňují i klima. Zajímá nás člověk, jeho chování, jeho motivy, jeho volba. Co člověk vyrábí, co spotřebovává, kolik investuje nebo spoří, zda se chová úsporně nebo zda plýtvá, zda se chová krátkozrace nebo s dlouhodobou perspektivou, jaké faktory ho v jeho rozhodování ovlivňují, to v žádném případě nezkoumá meteorologie, klimatologie, biologie, fyzika či chemie, ani ekologie, ale jen a jedině ekonomie. Občas slyšíme, že se svými úvahami o věcech, jako jsou klimatické změny, ekonomové pletou do řemesla meteorologům či biologům, ale to vůbec není pravda. Nic z jejich oborů si nikdo z nás nedovolí komentovat, natož zpochybňovat. Je tomu právě naopak. Řada zástupců těchto disciplín dělá dalekosáhlé soudy o záležitostech ekonomických, aniž by byli schopni brát v úvahu nejelementárnější souvislosti a zákonitosti, kterými se ekonomie vážně zabývá. Jejich často radikální doporučení se netýkají fyziky, ale ekonomiky a politiky. „Vlamování se“ do sousedních oborů tedy funguje opačně, než jak to bývá v současných diskusích tradováno, a ekonomové by to měli říkat nikoli tichým hlasem.
V současné debatě o životním prostředí, klimatických změnách či globálním oteplování musí ekonomie a ekonomové trvat na několika základních principech, které bych rád naznačil:
1) Prvním z nich je ekonomický pohled na tzv. zdroje, jejichž ekonomická definice má s konceptem přírodních zdrojů, tak jak ho chápou běžní lidé, jen velmi málo společného. Přírodní zdroje nejsou automaticky zdroji ekonomickými, neboť neexistují žádné ekonomické zdroje samy o sobě, bez člověka. Cokoliv přírodního, tedy to, co většinou zkratkovitě nazýváme termínem přírodní zdroj, se stává ekonomicky zajímavým a ekonomicky relevantním jen a jedině při splnění dvou předpokladů:
- existující technologie umožňují využití přírodního zdroje (známé případy ropa v éře faraónů, mořské vlny dnes);
- existující ceny umožňují ekonomicky smysluplné použití zdroje.
To je elementární vstupní příspěvek ekonomie do dnešní debaty, který úplně obrací známé tirády o vyčerpávání zdrojů. Klíčovým závěrem je to, že s lidskou invencí a technickým pokrokem zdrojů stále přibývá, nikoli ubývá.
2) Druhým základním tématem ekonomie je vazba základních ekonomických mechanismů, tj. vlastnických vztahů, cen a vůbec trhu na racionální, což současně znamená maximálně šetrné využívání vzácných, protože vždy, v každém okamžiku omezených ekonomických zdrojů. Tyto mechanismy jsou nejúčinnější cestou obrany přírodního prostředí člověka před jeho ničením a přírodních zdrojů před jejich iracionálním čerpáním či dokonce vyčerpáním. I to je specifický pohled, který musí ekonomové stále zdůrazňovat a který vůbec není triviální.
3) Třetím tématem, který ekonomové a ekonomie přinášejí do těchto diskusí, je otázka vztahu velikosti příjmů (a obecněji bohatství lidí) a struktury jejich poptávky. Z empirické analýzy ekonomů vyplývá, že vztah ekonomického růstu, bohatství a chování člověka k přírodnímu prostředí je dlouhodobě příznivý. Poptávka po kvalitě přírodního prostředí s ekonomickým růstem roste, nikoli klesá. Tzv. Kuznetsova environmentální křivka, hledající souvislost mezi velikostí příjmů a mírou poškozování životního prostředí, stejně jako trochu obecnější „křivka environmentálního přechodu“, ukazují, že i když v počátcích ekonomického rozvoje může mít vztah těchto dvou veličin nepříznivý vývoj, s rostoucím bohatstvím člověka se životní prostředí zlepšuje. Proto známý tvar obráceného U, proto název Kuznetsova křivka.
4) Místo o principu předběžné opatrnosti, který používají environmentalisté, pracují ekonomové s cost-benefit analýzou. Dobře vědí, že žádná „předběžná opatrnost“ – neberoucí v úvahu náklady a výnosy – neexistuje, že žádné pojišťování se ohledně budoucnosti při nejasných efektech a neúnosně vysokých pojišťovacích nákladech nemá žádné ospravedlnění. Averse k riziku je sice pro ekonoma srozumitelným konceptem, každý z nás ho ve svém životě běžně používá, ale jde jak o výši rizika, tak o náklady vyhýbání se mu. Všechno lidské jednání (ale i nejednání) má své náklady, tedy i lidská opatrnost. Ani toto environmentalisté takto jasně a takto ostře nevidí.
5) Ekonomové v druhé polovině devatenáctého století pochopili, že hodnota čehokoli, tedy zboží i služeb, rizika i bránění se před rizikem, peněz i času, je veličinou subjektivní a že v sobě nemá nic tzv. objektivního. Nedá se změřit, zvážit. Je to vždy subjektivní pohled člověka na věc, závisející na kontextu a okolnostech. Tak jste se to Vy jistě učili, tak já jsem se to na VŠE téměř před půl stoletím bohužel neučil.
I když tento pohled na svět není pro neekonomy intuitivně zcela srozumitelný ani v případě běžného zboží, téměř zcela nesrozumitelné je i pro lecjakého ekonoma hodnocení času. I čas má svou hodnotu a cenu, nebo jinak řečeno, cena času ovlivňuje naše hodnocení minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Není pravda, že má minulost, přítomnost a budoucnost stejnou hodnotu. Není možné se dívat – jako to dělají environmentalisté – na přítomnost a budoucnost stejně, resp. hodnotit stejně ty či ony environmentální, ale i neenvironmentální jevy a události v nestejných časových okamžicích.
Ekonomové se na tuto věc dívají pomocí konceptu diskontování. Vycházejí zcela logicky z toho, že je diskontní sazba – neboli cena času (neboli preference přítomnosti před budoucností) – větší než nula, z čehož plyne, že budoucnost je vždy a za všech okolností „menší“ než přítomnost. Čím je diskontní sazba větší a čím je budoucnost vzdálenější, tím je vůči přítomnosti menší. To se každý student ekonomie učí v hodině financí a je mu to – snad – srozumitelné při pohledu na stokorunu dnes či za rok, desetiletí, nebo století. Stejný pohled je ale nezbytný i při pohledu na jakýkoli environmentální problém. To není cynismus vůči budoucnosti, to je elementární racionalita lidského chování.
% % %
V kontextu těchto pěti principů vidím problém ekonomie a globálního oteplování jako předmětu společenské diskuse. Nezkouším jinak, jindy a na jiných místech měřit teplotu. Přínos ekonomie je v této debatě nezastupitelný a je právě v těch věcech, které jsem se pokusil naznačit.
Václav Klaus, přednáška pro studentskou organizaci Ekonom, VŠE, Praha, 2. května 2007
www.klaus.cz