Radar, Čunek a společenská zodpovědnost
Když občan, v záchvatu společenské zodpovědnosti, dá facku mladíkovi, který pomalovává zdi veřejných budov, bude za to vláčen po soudech, bude odsouzen a vandal osvobozen. Individualistická společnost staví práva jednotlivce nad zájmy společnosti. Ten, kdo společné zájmy hájí, je odsouzen nejen soudem, ale i přesvědčením občanů. Můžeme uvést další příklady, kdy společensky prospěšné činy jsou odsuzovány a individuální zločiny promíjeny.
Občas se objeví člověk, který na základě svojí konzervativní výchovy, se postaví proti tomuto zhoubnému trendu. Tím je v současné době Jiří Čunek. Zcela přirozeně, na základě prosté logické úvahy, došel k názoru, že přístup státu k romské menšině je maladaptivní a našel přístup, který, aniž by byl protirómský, je pro další vývoj společnosti produktivní. Ale ouha! Společensky nezodpovědné myšlení je již velmi silně zakořeněno a rozhovor pana Čunka s novináři a politiky budí dojem volání do prázdné bedny, ozývá se jen monotónní dunění. Individualisté už vůbec vyřadili ze svého myšlení společenskou zodpovědnost. Nevadí jim ztráty společnosti, jednotlivec, bez ohledu na jeho chování, je posvátný. Individualista je totiž obvykle též prospěchář a konformista. Prostě není statečný v postoji proti názorům, za kterými stojí moc. U novinářů, kteří jsou investigativní obvykle jen proti politikům zvoleným občany, se samozřejmě velká nekonformita očekávat nedá, protože jejich zahraniční chlebodárci stojí, z důvodů, které jsou mimo téma tohoto článku, na straně zhoubného individualistického proudu.
Když čtu jakési levicově laděné vyjádření „studentů“, a mnoha podobných sdružení, k radarové základně, stojí za ním podobná individualistická idea. Tito lidé, prý studenti, tam hovoří jako by se jednalo o budování dálnice nebo snad nové jaderné elektrárny. Hájí jakési individuální zájmy občanů, zajímají je dopady na okolní prostředí a názory jednotlivců, kteří vědí o radaru asi tolik jako koza o zahradnictví. Špička nosu je nejzašším objektem, na který dohlédnou. Na druhé straně je samozřejmé, že jednotlivci nesmí utrpět, ale o to asi v této chvíli nejde, je to otázka dalších jednání, kompenzací apod. Přirozené lidské zájmy je nutno respektovat.
V takovýchto prohlášeních se vůbec nevykytuje otázka, zda jsou protiraketová opatření nutná, jestli nebezpečí raketového útoku opravdu hrozí. Prvořadé otázky se vůbec nediskutují. Také je to obtížné. Nikdo v Íránu nebyl, aby se přesvědčil, zda tam opravdu rakety jsou, v jakém stavu je jejich vývoj, a kdy je konečně předají teroristům, aby potom z nějakého nekontrolovaného území, třeba z jihu Libanonu, hor v Afganistánu nebo jihu Súdánu vyslali první “vydírací“ raketu na území nevěřících ďaurů, které není chráněno. Taková raketa se dá také vyslat z lodi nebo atomové ponorky. Naftoví šejkové a jejich mulláhové mají dost peněz, vždyť příjmy jednoho takového „podnikatele“ jsou několikanásobkem příjmu některých států.
Nebo snad mají „studenti“ svoji tajnou službu? Opravdu vědí, že rakety nás neohrožují? Nebo se snad chtějí s nebezpečnými sebevražednými zločinci usmiřovat a nadbíhat jim? Proč? Ze strachu nebo aby za každou cenu neposílili Ameriku, kterou nenávidí? Komu potom vlastně slouží, když proti teroristům, kromě Ameriky, nikdo nestojí. Nebo jsou snad tak zabednění, že potřebují, aby jim nejprve raketa padla na hlavu, aby se jim rozsvítilo?
Doufám, že Čína je stabilní a zodpovědný stát. Jinak je to ovšem s „jadernými velmocemi“ jako je Pakistán, Indie a možná Írán. Plukovníci tam proti sobě bojují, mulláhové se vzájemně dávají do klatby (vidíme to nezakrytě v Iráku). Vypuštění takové rakety může být i náhodné, může selhat technické zařízení nebo lidský faktor.
Na obranu má snad každý právo. Když si dám na dveře bytu bezpečnostní zámek proti zlodějům, možná tím naštvu sousedy, protože nebezpečí nasměruji na ně. Ale to je jejich problém. To si snad zámek nemám dávat? Samozřejmě, že nejlepší je dát zámek na společné domovní dveře. Ale víme, jak to chodí. S některými lidmi je rozprava ještě horší než s prázdným sudem, někteří dokonce mohou mít se zloději nadstandardní styk a vedou politiku nasměrovávání na někoho jiného. Doufám, že čtenář pochopil, že mluvím o Rusku.
Američané udělali první krok, který se dá nazvat pionýrský. Možná je zatím nedokonalý, možná je to píchnutí do vosího hnízda. Ale tento krok se musel podniknout. Nebezpečí tu opravdu je, a my se musíme bránit. Jestli jej podpoříme, vznikne diskuse o této otázce, možná se Rusové konečně pohnou a pochopí, že jsou na stejné lodi. Možná se vzpamatují i zpohodlnělé, zbabělé a vymírající západoevropské státy, zavrhnou nadbíhání arabskému kapitálu a podlézání voličům z muslimských komunit, a zvítězí u nich pocit společné zodpovědnosti. Držme tomuto vývoji palce a podporujme jej!