ESTONSKO: V Tallinu se bojuje za Prahu
Jak se to stalo ?
Estonsko nechalo odstranit památník Rudé armádě. Jejich pohled je ten, že nestrpí pomník svého pokoření a nahrazení jedné okupace druhou okupací. Ruský pohled je, že jejich přátelé Estonci je zradili a nyní je, coby své bratry, ponižují – a to přeci nelze strpět. Měl jsem tu čest v Rusku narazit na hodně lidí s takovýmito nostalgickými, a zejména spasitelskými pocity vůči Pobaltí, které unisono zněly „my pro ně tolik udělali, osvobodili jsme je od fašistů a oni nás zradili“. V Rusku bych to ještě pochopil, média jsou většinou velmi zaujatá, mnohá témata jsou dosud tabu, o paktu Ribbentrop-Molotov a jeho důsledcích většina Rusů neví zhola nic. Ale v Estonsku? V zemi, ve které když chtějí, mohou dostat necenzurované informace a dozvědět se pravdu? Ať tak či tak, reakce byla extremní. Místní Rusové začali s vandalismem a vyjadřováním svého „vděku“ vůči „vlasti“, kterou nenávidí – doprovázejíce tyto činy pokřikováním „Rossija, Rossija“, „Rossija – naša rodina“ a podobně. Takovou reakci mohl málokdo čekat. Před dobou nepříliš dávnou se vážně uvažovalo nad buď demolicí nebo přestavbou a lutherském vysvěcení chrámu Alexandra Něvského v Tallinu. Tato stavba byla postavena vysloveně s cílem zdůraznit porobu estonského národa Rusy, stejně jako obdobné chrámy v Rize, Baku, Lodži, Sofii či na Jaltě. Podobné úvahy již tehdy doprovázely protesty, ale nikdy nebyla ani naznačena možnost nějakého masového organizovaného násilí v estonských ulicích. Nutno říci, že na to, že podobné nepokoje nikdo nečekal, je estonská policie zvládla až velmi dobře.
Co s ruskou menšinou do budoucna?
Současný model vztahu Estonska k ruské menšině je následující: žádní Rusové nedostali automaticky estonské občanství, nicméně dostali je – a mohou i nadále dostat – ti, kteří složí zkoušku z estonského jazyka a budou přísahat věrnost Estonské republice. Těžko říci, co je pro Rusy větším problémem. Ruská menšina však není problém pouze společenský, ale i ekonomický – takřka celý estonský severovýchod, zejména od města Kohtla-Järve po Narvu, je takřka čistě ruský. Je skutečnost, že je tato oblast výrazně chudší, že je tam vysoká míra kriminality, alkoholismu a znečištění, způsobena estonským útlakem či ruským naturelem? Dovolím si tvrdit to druhé a podepřít toto tvrzení příkladem – jakákoliv země, která se dostala do ruské sféry vlivu, byť sebebohatší, se začala tomuto obrazu poměrně rychle blížit. Ano, i včetně Československa. Ruská menšina je tak pro Estonsko výrazným problémem, který je velmi obtížné řešit. Rusové sami, stejně jako kdysi v Československu sudetští Němci, jedno řešení navrhují – Heim ins Reich. Bylo by na místě je v takovém případě vyslyšet a umožnit jim realizaci jejich přání; a sice na východ od řeky Narvy. Druhá možnost je ostrá asimilace – potírání ruské kultury, ruského jazyka a důrazné lpění na tom, že křestní jména nemají být ruská a příjmení se mají přeložit do estonštiny. Třetí možnost je nechat situaci ve stavu, v jakém je dnes, což s sebou ponese za přímé asistence Moskvy i do budoucna další problémy, jakých jsme svědky v těchto dnech. Čtvrtá možnost, navrhovaná Evropskou unií, je zaručit Rusům všechna práva v tom stavu, v jakém jsou dnes a nikterak se nesnažit, pod heslem multikulturalismu, je měnit. Tato možnost je vyloženě zhoubná – znamenala by velmi pravděpodobně anexi Estonska Ruskou federací, respektive zablokování jakéhokoliv legislativního procesu tak, jak to dělá Janukovyčova Strana regionů na Ukrajině. V úvahu tedy připadají pouze první dvě možnosti, přičemž je velmi pravděpodobné, že čím déle se bude čekat ve stavu číslo tři, tím méně pravděpodobná bude možnost realizace plánu číslo dva a bude tím více nevyhnutelný plán číslo jedna, tedy odsun.
Proč se v Estonsku bojuje za Prahu?
Jaké může mít tato událost pro Českou republiku následky? Z ruské strany jde o takový průzkum bojem“. Podle mého názoru je otázka pomníku vcelku irelevantní; jde velmi pravděpodobně především o zkoušku, jak daleko ještě může Moskva ve své agresi vůči svým sousedům zajít. Estonci odpověděli tvrdě, to je naše štěstí. Ukázali, že my, bývalí otroci ruského medvěda, ještě nejsme tak slabí, jak by se mohlo na první pohled zdát. My jsme podrobeni jiné zkoušce – agresivní rétorice presidenta Putina kvůli instalaci amerického radaru, coby součásti protiraketového deštníku. Putin je přirovnal k instalaci raket středního doletu typu Pershing v západním Německu (jaksi opomenul, že to byla reakce na instalaci podobných raket typu SS-20 na druhé straně železné opony) a hovořil o tom, jak silně se Rusko cítí ohroženo ze strany Polska a České republiky. A čeká přitom na odpověď, která pokud nebude rozhodná jako ta estonská a bude zbabělá, nebude pro Moskvu znamenat nic jiného, nežli zprávu o tom, že mohou ještě přitlačit. Tenhle průzkum bojem dělá Rusko velmi rádo odnepaměti a president Putin si jej výtečně osvojil. Bohužel lidé jsou (a často právem) z Ruska vystrašení a tak dokáží dělat podobně smrtelné ústupky, jaké dělali obyvatelé západní Evropy Hitlerovi v předvečer druhé světové války. Budiž nám Estonsko dobrým příkladem; tento článek zakončím parafrází slov presidenta Kennedyho, která jsou podle mého názoru zcela na místě: „Ich bin ein Estländer.“