Milost teroristce
Tato událost je konečkem niti, která nás dovede k závažnému tématu, jímž je vzpoura tzv. Nové levice. Před čtyřiceti lety otřásala západní Evropou a vyrobila její „osmašedesátníky“, zcela jiné než jsou ti naši.
Bylo to hnutí, které se rodilo počátkem šedesátých let. Jeho projevy kulminovaly shodou okolností v roce 1968. My je vnímali okrajově, měli jsme jiné starosti. Doufali jsme v pokus vymanit se ze sovětského sevření a pak zdrceně snášeli okupaci a „normalizaci“. Oni tam revoltovali proti „establishmentu“, proti institucím demokracie, proti USA a vietnamské válce. Nechápali jsme je a oni nás. Jejich generační vzpoura zachvátila Německo, Francii, Itálii, Skandinávii.
Po policejním potlačení v ulicích vytvořili ti nejhorlivější teroristické skupiny, nechali se vycvičit palestinským Fatáhem, loupili a vraždili (obdobou německé RAF byly italské „Rudé brigády“). Kdo byl dopaden a souzen, těšil se podpoře vysokoškolských studentů i renomovaných levicových intelektuálů. Jejich ideovým zdrojem byl „neomarxismus“, idolem Che Guevara, požehnání jim dal Jean-Paul Sartre i poslední žijící představitel tzv. frankfurtské školy Herbert Marcuse. Někteří z teroristů spáchali ve vězení sebevraždu.
Změna paradigmatu
Z této dračí setby vzešla řada hnutí, která ve jménu „svobody“ (vnímané jako svévole) chtějí změnit svět („Filozofové zatím svět vykládali, ale je třeba jej změnit“ – Karel Marx). Některé změny, především ve sféře světonázorové, se už prosadily.
Co předtím hlásali někteří filozofové či jejich školy, se stalo axiomem, který dnes veřejné mínění vnímá jako samozřejmý. Pravda je relativní. Neexistuje objektivní pravda, každý má tu svou, k níž sám dospěl, a nemá právo žádat po druhých, aby ji přijali. Neexistuje obecně závazná morálka, ledaže by se na tom lidé svobodně dohodli. Nejvyšší hodnotou je „svoboda“ jednotlivce a smyslem života je jeho „seberealizace“, jak si ji on sám představuje. Směsice subjektivismu a relativismu, jinak též postmodernismus, se stala předznamenáním „ducha doby“. Mluví-li se o změně paradigmatu, má se na mysli především toto.
Bezbřehé pojímání svobody vedlo k nebývalému rozšíření pojmu liberalismu. Dnes se tím myslí nejen liberalismus ekonomický (volný trh) či politický (demokracie), ale liberalismus filozoficko-antropologický (člověk svým tvůrcem) a zejména morální. Ten posléze uvedený se stal programem „sexuální revoluce“, která popírá smysl sebeomezení v sexuální oblasti. To sice nebývalo ani předtím důsledně respektováno, ale „jaksi“ se mělo za to, že to nemá být. Dnes se má za to, že rozhodčím je tu svobodná volba jednoho každého. Není bez významu, že demografická statistika klade počátky krize tradiční rodiny právě do šedesátých let (od té doby Evropa vymírá). U nastupujících generací stále klesá schopnost trvalého vztahu a dítě je stále citelněji vnímáno jako ekonomická zátěž. Faktickou „seberealizací“ se totiž stává konzum (klasická filozofie to nazývala hédonismem).
Heslo dne: Emancipace!
Ultraliberalismus se promítl do oblasti politického chování a společenského styku. Sám sebe pojistil nekompromisním požadavkem tolerance, zákazem diskriminace a příkazem politické korektnosti. A to i tam, kde má tato shovívavost, resp. „povinná nevšímavost“, společensky zhoubné důsledky: ve vztahu ke konzumaci lehkých drog, k antisociálním projevům dětí a mladistvých, ke kriminalitě vůbec a k agresivnímu chování neintegrovaných minorit.
Z levicové revolty Západu vzešla i hnutí, která se deklarují jako emancipační a stanovila si cíle na pohled konkrétnější. Za své východisko často předkládají skutečný problém, dokonce závažný, ale jimi navrhované řešení vychází z nepravdivých premis a dospívá k zhoubné utopii. – Feminismus vychází z důvodně neuspokojivého postavení ženy v moderní společnosti, ale ve svých radikálnějších podobách dospívá k popření bytostného rozdílu mezi mužstvím a ženstvím a nenápadně vytěsňuje podstatnou náplň ženského osudu: mateřství. Vydatně tím posiluje prohlubující se krizi tradiční rodiny. – Týž efekt má emancipační hnutí homosexuálů. I ono vychází z reálného problému, z ponižujícího ocejchování, jehož se dostává těmto lidem odnepaměti. Utopickým řešením však má být nepravdivé přesvědčení, že homosexualita je variantou normy a že gayům a lesbám nemá být upíráno „právo“ na rodičovství a výchovu dětí.
Z téhož ideového kvasu povstalo i hnutí zelených. Na rozdíl od obou předešlých má k svému bytí pádnější důvod: znepokojivý fakt postupujících zánikových změn životního prostředí. Hnutí si však přesto nese stigma svého původu. Když na to přijde, zelení zpravidla podpoří i ty ostatní body ultraliberálního programu, včetně tvrzení, že nenarozené dítě není lidskou bytostí.
„Pryč s fašismem, pryč s represí!“
Nové levici lze připsat i některé klady: skoncovala s pyšnou mentalitou europocentrismu i jejího důsledku – kolonialismu. V Německu dokončila účtování s nacismem. Čím toho ale dosáhla? Vylitím dítěte s vaničkou. Jejím úhlavním protivníkem je „fašismus“, ten však ztotožnila s autoritou vůbec. Nároky lze vyhlašovat, nikoli klást, to by prý byla represe. I jazyk je prý „fašistický“, neboť do jeho struktury vrůstáme nedobrovolně. Represí je prý i tradiční výchova (dnešní rodičovská generace už zapomněla, že má vychovávat). Zpochybnění autority s sebou nese i popření vztahu člověka k jeho Tvůrci. Náboženská víra se stala soukromou záležitostí, často opovrhovanou, v lepším případě trpěnou. Ultraliberalismus má zjevný protikřesťanský osten, je to jediná přípustná, ba vyžadovaná intolerance. Odříznutí Evropy od její ustavující duchovní tradice bylo dokonáno.
Nová levice sice ostře odsoudila Osvětim, nikoli však SSSR s jeho Gulagem (v době, kdy se u nás stavěly odpalovací rampy pro sovětské rakety, volala po jednostranném odzbrojení Západu). Jejímu Che Guevarovi a antiamerikanismu jsou bližší Palestinci. Ať se na Blízkém východě děje cokoli, agresorem je vždy Izrael.
Nová levice formovala smýšlení tehdejší mladé generace, ale předala svůj étos vzpoury i té následující: odpor vůči establishmentu, nenávist k autoritě, tradici, evropskému duchovnímu dědictví a západní civilizaci vůbec. Říká se tomu někdy oikofobie (oikos – řec. dům, domov). Tento základní životní pocit je na Západě dosti rozšířen. Dědici Nové levice by se jistě ohradili, kdyby byli spojováni s „kulturou smrti“. Ona ta smrt je totiž v tomto případě „pomalá“. Spočívá ve stírání rozdílů ve jménu „antidiskriminace“ (muži-ženy, homosexualita-heterosexualita, svoboda-svévole, morálka-represe apod.). Je to „bourání plotů“. G. K. Chesterton pravil výstižně: „Nikdy neodstraňujte plot, pokud nezjistíte, proč byl postaven.“ Zjišťovat to ale nelze, bylo by to „politicky nekorektní“.
Dědictví Nové levice není „levicové“, ale autodestruktivní. Schéma pravice- -levice se snaží vystihnout stávající napětí ve společnosti, ale sám předmět konfliktu se časem mění – od boje proti panovnickému absolutismu, privilegiím aristokracie a za emancipaci měšťanstva přes úsilí o zlepšení situace dělnictva až po „proletářskou“ revoluci. Sovětský experiment levici rozštěpil, a ta se pak už nikdy nevzpamatovala. Nová levice chaos prohloubila. Byla to vůbec levice? Svým původem ano (může se dovolávat Marxe i Bakunina). Svou frazeologií a symboly rovněž. Svými důsledky už ne. Tím, že zpochybnila i „předpolitické“ struktury (rodinu, svědomí, racionalitu) a že to nastupující generace přijaly, urychlila v západní civilizaci rozkladný proces, který se dnes už vymyká „pravo-levé“ perspektivě, jak ji dosud – stále nesnadněji – vnímáme.
Změnou paradigmatu, dovršenou v šedesátých letech, bylo individuální i společenské vědomí zbaveno tázavosti po smyslu, po vertikálním rozměru života. Masová konzumní a lehkověrně manipulovatelná společnost nabyla pochybné jistoty, že je to „dobře“. Život zbavený smyslu však potřebuje náplň. Tou se stala wellness, pohoda. Mluví se o „společnosti zábavy“ (entertainment--society, Spaßgesellschaft); jistý pokus o její analýzu se jmenuje Ubavit se k smrti (Neil Postman). Je to spíše nihilistická společnost nudy; zábava má přehlušit nepřiznaný strach z prázdna, z nicoty. To, co předkládají „filozofové postmoderny“ (spíše však sofisté), není filozofie, ale racionalizace špatného svědomí. S životním způsobem „wellness“ se pocit viny, krajní podoba „nepohody“, neslučuje. Jen o málo menší nepohodou je závaznost. Proto se dohody nedodržují, snazší je však vůbec je neuzavírat. – Nezbytnou podmínkou „wellness“ je i dosažená míra pohodlí, komfortu; „pořízení“ dítěte je těžko únosnou askezí. Moderní (tj. masová, konzumní) společnost se dostává do pasti. Nedokáže zachovat dosažený komfort. A vymírá. Z toho plynou stále větší sociální problémy (jedním z nich je napětí mezi domácí populací a neintegrovanými migranty z islámských zemí). Jejich řešení má v popisu práce politická reprezentace. Stále se pokládá za pravicovou či levicovou v tradičním smyslu. Protože ztratila předpolitickou pevnou půdu pod nohama, přešlapuje jako Buridanův osel v údajném „středu“ (proto i u nás ty trampoty se „stojedničkovými“ většinami).
Jak je to u nás?
Srovnejme oba typy „osmašedesátníků“, naše i tamty. Naši se vzepřeli neostalinské diktatuře. Jejich dědicem se stal disent, koncentrát toho nejlepšího, co jsme tehdy doma měli. Tamti šturmovali zdravý rozum. Étos těch našich se vytratil, nebyl předán, disent je pasé. Zato jsme se otevřeli pokušení tamtěch, i u nás se prosadil „postmodernismus“. Jeho avantgardou jsou média. Určují myšlení i chování politiků. Většinová veřejnost se v podstatě přidala. Starším jde o dosaženou míru komfortu, mladším o „stupňování“ života, které má přehlušit nudu.
„Postmoderní“ mentalita (subjektivismus, relativismus, konvencionalismus, morální laxnost) je právě tím, co upadající západní civilizaci znemožňuje, aby se vzpamatovala. Existuje tu alternativa? Ano: nový disent, „ostrůvky pozitivní deviace“, například biotopy víry.
Katolický týdeník Příloha Perspektivy 15/2007