Umíme se domluvit? Co o nás vypovídá česká diskuse o multikulturalismu
Emoce na pochodu
Ve srovnání se žurnalistikou vyspělých zemí, třeba německou, se české sdělovací prostředky, které u nás považujeme za seriózní, vyznačují větší mírou emocionality, příznačnou jinde spíše pro bulvár. Ne že by dejme tomu Lidové noviny hýřily dryáčnickými emocemi německého bulvárního Bildu. Ale ke klidnému tónu, formulační jemnosti a argumentační serióznosti takových Frankfurter Allgemeine mají skoro stejně daleko jako k Bildu: diskurz našich jakostnějších médií zůstává tak jakýmsi nevyhraněným „ani, ani“: ani bulvár, ani serióznost. Karel Hvížďala tomu trefně říká pop-noviny. Zvykli jsme si ve veřejném prostoru přesvědčovat cituplnou metaforikou pohříchu i tam, kde bychom se raději měli pustit do pečlivé a klidné práce pojmové. K tomu připočtěme fakt, že účastník předloňské antropologické konference věnované multikulturalismu si posteskl, že učené rozpravě přítomných vědců by prospělo, kdyby nebyla tak emotivní – a máme jako na dlani první rys naší národní diskuse o multikulturalismu: je v obou svých patrech – odborném i veřejném – nadmíru zaplavena citem a vášní, které nastupují tam, kde chybí přesný argument.
Pojmy jako zrcadla
Ono totiž definovat multikulturalismus vůbec není jednoduché a jen málo z těch, kdo o něm ve veřejném prostoru s takovým polemickým zápalem hovoří, je ochotno začít své úvahy prostým přiznáním: že můžeme multikulturalismus pojímat různě. A že tudíž i naše tvrzení o jeho celospolečenské škodlivosti či prospěšnosti budou nutně závislá na tom, co si vlastně pod tím slovem představujeme. Stačí nahlédnout do Wikipedie české ZDE, německé ZDE, a anglické ZDE: pokaždé se o multikulturalismu dozvíme něco jiného. Nadto shledáme, že některá tvrzení jedné jazykové verze odporují tomu, co se dočteme v jiné jazykové verzi této encyklopedie, již píše lid. Naše kategorie o nás mnohé vypovídají: bývají svým obsahem, rozsahem a hlavně emočním zabarvením takové, jaké je sami potřebujeme a jaké se nám hodí. Vždy je tvoříme k obrazu svému. I když vezmeme v úvahu nesouměřitelnou velikost zmíněných tří jazykových oblastí, přece stojí za to porovnat délku, důkladnost a způsob zpracování hesla, základní tón i přístup k dané látce, abychom na první pohled pochopili, která z těch tří oblastí zažívá multikulturalismus (v dobrém i zlém) jako svou do velké míry již existující a bohatě reflektovanou každodenní realitu a pro kterou společnost je to naopak pojem, s nímž se teprve učí žít, zacházet a tak či onak vyrovnat.
Že bychom neměli přeceňovat přesnost obrazu v onom pomyslném zrcadle, které nám nastavují naše encyklopedie a slovníky? Jistě. Někdy ovšem i slovník leccos napoví. Ve velkém Akademickém slovníku cizích slov vydaném v roce 1995 (!) budeme mezi hesly multikára a multilateralita marně pátrat po slovu multikulturalismus nebo jeho odvozeninách: i to o našem národním společenství cosi vypovídá. Buď selhali naši lexikografové, anebo je slovo multikulturalismus v našem veřejném vědomí benjamínek. Jak se k našemu benjamínkovi chováme?
Prezidentův omyl
Někteří z nás by ho sotva pár let poté, co se usadil v širším jazykovém povědomí, nejraději zapudili. Náš pan prezident v první řadě. Nepovažuje tohle slovo za hodné sebemenšího uznání, je to přece falešný a škodlivý konstrukt, jakési myšlenkové nedochůdče, které zbytečně zatemňuje naši mysl i naše diskuse: „Zahajme – jako jiné země, které vědí, že je multikulturalismus osmdesátých a devadesátých let dávno překonán – i u nás vážnou diskusi o imigraci,“ píše Václav Klaus v Lidových novinách 10. února 2003. Těžko ovšem zahájit vážnou diskusi o tématu tím, že z ní hned na počátku to téma vyloučíme jako něco dávno překonaného a odbytého. Vždyť případná multikulturní politika státu by se nemusela vztahovat jen na imigranty, nýbrž zahrnula by i menšiny na našem území – třeba naše Romy. Přinejmenším by se jim velmi obtížně vysvětlovalo, proč Vietnamci ano, ale oni ne. Pojem multikulturalismus nelze odbýt tím, že budeme hovořit pouze o imigraci. V tom se Václav Klaus mýlí.
Romové a multikulturní politika
O tom, zda uplatňovat multikulturalismus v přístupu k českým Romům, se rozhořel jeden z nejzajímavějších sporů mezi odborníky, patrně nejvýrazněji artikulovaný v plodném střetu mezi politologem Pavlem Baršou a etnologem Markem Jakoubkem. Oba usilují o posílení principu občanství v české identitě na úkor principu etnicity, ale neshodli se v názoru, jestli nám v tom může být nápomocen multikulturalismus.
Barša říká, že ano. Pokud totiž přijmeme koncept duální identity, jejíž horní patro tvoří identita občanská a spodní patro identita příslušnosti k romské komunitě vnímané a přijímané s multikulturní tolerancí. Osvojme si z multikulturalismu jeho toleranci k souběžné koexistenci různých etnických a jiných komunit, navrhuje Barša; neslevme ovšem ani o píď v důsledně odmítavém postoji k těm projevům a aspiracím Romů, které se dostávají do konfliktu s oním horním, občanským patrem identity anebo s jinými komunitami. Takto vymezený a omezený multikulturalismus není nutně v rozporu s integrací menšin, nýbrž spíše jejím doplňkem. Může ji dokonce podpořit tím, že neobčanským identitám ponechává jistý prostor ke komunitní seberealizaci, aniž zasahuje či ohrožuje identitu občanskou. Baršovo pojetí je sofistikované a podložené hlubokým, odborně erudovaným vhledem do problematiky. Je příkladem toho, že multikulturalismus se nemusí vylučovat s integrací.
Právě neslučitelnost integrace s jakoukoli podobou multikulturalismu je přitom vysloveným či skrytým myšlenkovým předpokladem nejednoho kritika multikulturalismu působícího v našem veřejném prostoru. Každému z nich doporučuji seznámit se s Baršovým nikterak dlouhým textem Konec Romů v Česku? a poctivě se s ním intelektuálně poprat dřív, než začneme dštít oheň a síru na ty, kdo u nás multikulturalismus v té nebo oné podobě stále ještě hájí. Naše diskuse pak možná budou věcnější a nebude už tak snadno odrovnat v nich protivníka pouhým poukazem, že multikulturalismus je dávno překonán.
Aby nebylo mýlky: kritické slovo by bylo lze říci i na adresu těch, kdo u nás multikulturalismus adorují a na každou jeho kritiku reagují tak, jako bychom jim zneuctili svatostánek. Mám za to, že ani jedna z obou krajních poloh, budeme-li ji hájit zuby nehty, nám mnoho nepomůže pochopit celou tu škálu závažných témat a netriviálních, praktických otázek, před které nás bude život v naší etnicky, jazykově, nábožensky a kulturně čím dál různorodější společnosti neúprosně stavět a které volky nevolky budeme muset řešit. Za myšlenkovou povrchnost, formulační lajdáctví, argumentační děravost (látanou často apelem na city) a siláckou zaťatost našich dnešních polemik již zítra můžeme platit tím, že na věc nebudeme dobře připraveni. Nebudeme-li mít ochotu vyjasnit si myšlenky ve férové a klidné diskusi, bude pak i naše praxe plná chaotických improvizací, při nichž nevítězí hlas rozumnější, nýbrž silnější.
Kritika ze dvou stran
Zmiňovaný Marek Jakoubek vytýká multikulturalismu (ergo i Baršovu přístupu), že svým apelem na společnou totožnost všech Romů vlastně romství etnizuje: ustavujeme tím prý fikci kolektivní identity, která ve skutečnosti neexistuje. Učeně řečeno, esencializujeme romství. Jelikož cílem mého článku není probírat jemnosti antropologické disputace, nebudu se pouštět do větších podrobností. Rád bych upozornil jen na jednu věc: že multikulturalismus bývá napadán dvěma protichůdnými ideovými tábory, jejichž hodnoty i epistemologie se radikálně různí. Jakoubkova kritika je antiesencialistická. Jiné kritiky – v našem veřejném diskurzu častější – se naopak pouštějí do multikulturalismu z pozic esencialistických. Oč jde?
Zjednodušeně řečeno, antiesencialistům vadí na multikulturalismu totéž, co jim vadí na nacionalismu: že totiž to, co považují za pouhý sociální konstrukt a dobově podmíněnou představu („naše etnikum to a to,“ „náš národ ten a ten“), se tváří a falešně předkládá, jako by to bylo něco objektivně a od věků daného, co má primordiální podstatu neboli esenci. Ještě zjednodušeněji (antropologové prominou): etnikum podobně jako jazyk není neměnná danost ani posvátná konstanta, nýbrž spíš jakási společně sdílená dohoda, neustálá změna a vývoj.
Naproti tomu esencialističtí odpůrci se spíše obávají, že multikulturní přístup může svou přílišnou velkorysostí k jinakosti nakonec narušit samotné fungování, či dokonce ohrozit pokračování něčeho, co vnímají jako cennou a víceméně stabilní součást své vlastní identity – ať už kulturní, jazykové, etnické, sociální nebo náboženské. Příkladů takového postoje najdeme v našem veřejném prostoru hodně a snad si je každý umí dostatečně představit, než aby bylo nutné je zde dokumentovat.
Umíme se domluvit?
Nechci přilévat olej do ohně a vynášet kategorický soud, zda pravda je na straně multikulturalistů, anebo jejich kritiků zprava či zleva. Jde o jev, jak jsem se pokusil ukázat, příliš složitý, mnohovrstevný a subtilní, než abychom si při jeho hodnocení vystačili s jediným paušálním soudem. Snažil jsem se jen upozornit na určité rysy české diskuse o multikulturalismu a apelovat na to, abychom si v ní lépe naslouchali. Nenaučíme-li se vést klidný a věcný dialog sami mezi sebou, těžko si představit, jak ho povedeme s lidmi jiné kulturní povahy, kterých u nás bude nezadržitelně přibývat. Umění domluvit se budeme potřebovat čím dál víc. Pokud bychom z našich dosavadních sporů o multikulturalismus dokázali sami pro sebe vytěžit jen toto skromné ponaučení a kromě toho již nic jiného, myslím, že by to nebylo málo.
Článek vychází ve zkrácené a mírně upravené podobě ve dvojčísle 73-74 revue Prostor.