První oběť politické korektnosti
Et Thybrim multo spumantem sanguine cerno…Tato latinská citace z části básně Aeneis od Vergilia, kterou Enoch Powell, profesor klasických jazyků a poslanec za britskou Konzervativní stranu, pronesl při příležitosti jednoho ze svých mnoha projevů v Birminghamu 20.4. 1968, vzbudil obrovské pozdvižení, vlnu kritiky a útoků vůči jeho osobě, což jej nakonec donutilo ke složení mandátu ministra obrany a nakonec i k vystoupení z řad Konzervativní strany.
Svým již notoricky známým projevem, který vešel obecně ve známost jako „Potoky krve“ (Powell v něm kritizoval masovou imigraci a varoval před podceněním tohoto problému, který by dle něj časem mohl vést k násilným a krvavým střetům v ulicích evropských měst), se dotyčný zapsal do dějin. Dovolil si totiž ve své době říci něco, co bylo naprosto nemyslitelné. Kritizovat v atmosféře „kulturní revoluce“ 60. let imigraci, vůbec odvážit se byť jen přemýšlet v jiných souvislostech a intencích, než v duchu všeobecné a všeobjímající tolerance, to muselo nutně vyvolat reakce, jež nositele automaticky vylučovaly z jakékoli diskuse označením za „fašistu“. Powellovi rozhodně nepřidalo ani to, že svůj projev pronesl 20.4., tedy v den Hitlerových narozenin.
Latiník a Řečtinář
Kdo tedy byl tento výjimečný muž, kterého bychom mohli z dnešního pohledu s trochou nadsázky nazvat jednou z prvních obětí politické korektnosti?
Enoch Powell se narodil a vyrostl v Birminghamu jako syn v učitelské rodině. Již v mládí vynikal svou vysokou inteligencí a stal se vynikajícím studentem latiny a staré řečtiny. Své vysokoškolské vzdělání získal na Cambridžské univerzitě. Ve věku 25 byl jmenován profesorem řečtiny na Sydney University. Mezi jeho žáky patřil i budoucí ministerský předseda Austrálie Gough Whitlam. Během svého pobytu v Austrálii s velkým znepokojením sledoval britskou politiku appeasementu a také s ní veřejně vyjadřoval svůj nesouhlas. Po vypuknutí druhé světové války se vrátil Powell do Velké Británie. Během války sloužil v Královském Warwickshirském regimentu.
V roce 1949 se stal členem anglikánské církve a o rok později vstoupil do Konzervativní strany, za níž byl ve volbách v témže roce ve volebním obvodu Wolverhampton jihozápad zvolen poslancem britského parlamentu. Jako člen parlamentního výboru, který měl na starosti Suezský kanál, nesouhlasil se stažením britských vojsk od něj, protože to považoval za projev slabosti, který dá záminku k úvahám, že Británie není již schopna tuto část světa kontrolovat. V roce 1954 se však britská vojska stáhla a již v roce 1956 byl kanál znárodněn Egyptem. Powell se stavěl kriticky k pokusům o jeho znovudobytí, protože byl přesvědčen, že Británie již nemá prostředky být světovou velmocí.
Stínový ministr
V roce 1965 Powell kandidoval ve vnitrostranických volbách, ale skončil až třetí za Edwardem Heathem, který jej ve svém stínovém kabinetu obsadil na post ministra obrany. Powell byl známý svými rétorickými dovednostmi a často přednášel různé veřejné projevy. V sobotu 20. dubna 1968 měl v Birminghamu onen kontroverzní proslov, ve kterém varoval publikum před pokračující imigrací ze zemí Commonwealthu do Británie. Projev samotný nebyl o imigraci, ale o tehdy labouristickou vládou navrhované antidiskriminační legislativě, která kriminalizovala rasové předsudky v určitých oblastech života. Powell označil tuto legislativu za urážející a nemorální.
Svým výrokem si získal obrovskou řadu odpůrců, avšak i příznivců. Jeho popularita přispěla k překvapivému vítězství Konzervativní strany ve volbách v roce 1970. Daily Express označil v roce 1972 Powella za nejpopulárnějšího britského politika na venkově. Powell učinil pokus stát se vůdcem strany, ale procento hlasů v jeho prospěch dosáhlo sotva dvoumístných cifer. V té době již vystupoval výrazně také proti evropské integraci.
Levicoví kritici Powella promptně označovali za fašistu a netolerantního extremistu. Tato směšná (nutno dodat, že se kulturní levice v tomto do dnes nezměnila) obvinění však padají ve chvíli, kdy si uvědomíme, že Enoch Powell byl například docela opatrný v otázce trestu smrti, vcelku smířlivý k homosexuálům a měl z tehdejšího pohledu velmi provokativní názory na manželské rozvody. Byl však člověkem a především politikem, který již tehdy dokázal rozeznat nebezpečí, které spočívá v přílišné kulturní a imigrační otevřenosti a černé zítřky, které Evropu coby vyústění tohoto problému čekají. Podíváme-li se kolem sebe, je více než jasné, že Enoch Powell měl pravdu.
vyšlo v dubnovém čísle časopisu 51 pro