Křesťanský sionismus?
Zajímavé je konstatování autora, že myšlenky křesťanského sionismu „jsou mezi křesťany doloženy již v 16. století“. Toto přiznání ukazuje, že se jedná o dosti novou věc, spadající do období protestantských herezí. S původní a nepřerušenou tradicí církve nemají tedy nic společného.
„Spása je ze židů“ (Jan 4,22) říká Ježíš samařské ženě. Apoštolé a první jeho učedníci jsou židé. Autor cituje některé verše kap. 11 listu Římanům. Bůh opravdu nezavrhl svůj vyvolený lid. Důkazem toho je sám sv. Pavel, podle těla žid, kterému se dostalo Boží milosti a kterého si sám Kristus vyvolil za hlasatele evangelia. Zůstává však jen „zbytek lidu vyvolený z milosti“ (verš 5), většina ostatních však zůstala zatvrzelá (verš 7). Nezavrhl Bůh svůj lid, ale jeho většina zavrhla Krista, slíbeného Mesiáše a Božího Syna. Ježíš přišel předně k „ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mat 15,24), nevěra většiny izraelitů pak vedla k tomu, že se apoštolé obracejí k pohanům. Tak čteme: „Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům.“ (Skut 13,46). Substituční teorie, kterou autor zmiňuje, je nesprávná, pokud by byla chápána tak, že díky nevěře izraelitů pohané docházejí spásy. Je článkem víry, že Kristus svou smrtí na kříži zemřel za všechny, aby totiž mohli dojít spásy, tedy jak za židy tak za pohany. Ta spása je ovšem jedině v Kristu, neboť „v nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Nejsou tedy dvě cesty ke spáse: jedna pro křesťany ve víře v Krista a druhá pro židy spočívající v zachovávání mojžíšského zákona. Ostatně sv. Pavel píše: „Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael. (Řím 11,25-26). To je tradice církve, že před druhým příchodem Ježíše Krista se k němu obrátí významná část izraelitů.
Ježíš Kristus sám říká, že nepřišel zákon „zrušit, nýbrž naplnit“ (Mat 5,17). To, co je naplněno, je však na konci své existence. Tak Nový zákon nahrazuje Starý. Sv. Pavel na mnoha místech ukazuje, že ze skutků (Starého) zákona není ospravedlnění, nýbrž z milosti Ježíše Krista. Rovněž obřady a svátosti Starého zákona již nic neprospívají. Ne tedy už obřízka těla (srv. Řím 2,28, Gal 5,11, Kol 2,11), ale křest je vstupem na cestu spásy. Ne synagoga, ale církev, jejímž zakladatelem je Kristus (Mat 16,18), ke které náležejí pokřtění lidé různých národů, vede ke spáse. Roztržení chrámové opony při Ježíšově smrti na kříži vyjadřuje právě konec Starého zákona; za několik desítek let se naplňuje Ježíšovo proroctví (Mat 24,2) o zkáze jerusalémského chrámu.
Bůh nemůže být “původcem toho, že Izrael v současné době Ježíše jako svého Mesiáše nevidí“, jak tvrdí autor, neboť svatý Bůh není původcem žádného zla, pouze zlo dopouští, když dal lidem svobodnou vůli a nechává je žít podle jejich nápadů.
Již za časů Ježíše se mnozí domnívali, že Mesiáš bude především politickým vůdcem (ne tedy trpícím Božím služebníkem) židovského národa, který je osvobodí od Římanů a zajistí jim blahobyt. Ježíš nechce být pozemským králem (Jan 6,15) ani jeho království není z tohoto světa, aby bojoval mečem. Jeho království je království pravdy a lásky. Současný stát Izrael je politickým útvarem zaměřeným na pozemské blaho a uhájení národní identity, ve kterém tzv. ortodoxní židé jsou v menšině. Ti pak mají své náboženské plány, které už začali realizovat (zřízení sanhedrinu). Je zřejmé, že toto prostředí není příznivé pro to nejdůležitější, totiž pro obrácení židů ke Kristu. Už proto nevěřím, že vznik tohoto státu je Božím záměrem. Boží zaslíbení Starého zákona je třeba vykládat duchovně a nevztahují se na politický sekulární útvar jímž je současný stát Izrael. Nelze se tu odvolávat na Deut 30,1-6, neboť tam je návrat židů k Hospodinu podmínkou pro jejich shromáždění z rozptýlení mezi národy.
Autor zmiňuje „antijudaismus, v jehož jménu křesťané židy po staletí diskriminovali a pronásledovali“. Myslím, že je třeba rozlišit tři motivy možného negativního vztahu k židům: rasový, politický a náboženský. Odpor vůči někomu z důvodu rasy je nekřesťanský a odporující Božímu přikázání o lásce; je to také v rozporu s naukou o jednotě lidského pokolení pocházejícího ze společných prarodičů. Odpor politický a kulturní musí být odůvodněný a spravedlivý, křesťanská společnost se může bránit neúměrnému vlivu cizorodých elementů, ať už jsou židovského, arabského či jiného původu. Odmítnutí judaismu je nezbytné, vyplývá z toho, že judaismus nepřijal Krista jako Mesiáše a Božího Syna, nejde tu o všeobecnou nenávist vůči židům ani vůči jednotlivým stoupencům judaismu. Posuzovat míru zavinění konkrétní osoby, že nepřijala pravé náboženství, nepřísluší lidskému soudu.
Evangelia zaznamenávají ostrou polemiku mezi Ježíšem a židovskými představiteli. Ta se týká jak naukových záležitostí (např. vzkříšení těla v Mat 22,29-42), tak jejich chování a náboženské praxe (viz ono několikanásobné „běda“ v Mat 23). To vedlo k tomu, že velerada odmítla přijmout Ježíše jako Božího proroka a rozhodla se ho zabít. Ostatně Ježíš neváhal o nich prohlásit, že jejich „otec je ďábel“(Jan 8,44). Ze smrti Krista nelze ovšem vinit kolektivně Židy ani současné, tím méně pak ty, kteří žili později. Vina jednotlivých aktérů ukřižování se od sebe liší. Židovští předáci spáchali zločin bohovraždy, jak vyplývá také ze (Skut 3,12-15): „Svatého a Spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili“. Označení „svatý“ a „spravedlivý“ nejsou zde použita jako přídavné jméno, ale bez podstatného jména s určitým členem, tedy ve významu absolutním; rovněž „původce života“ je jen jiné jméno pro Boha.
Tímto odmítnutím Ježíše Krista a následnou nekajícností se předáci židovského národa zcela odloučili od věrnosti Bohu podle ustanovení Starého zákona a dávají se na cestu pronásledovatelů Kristových učedníků, jak lze číst na mnoha místech ve Skutcích apoštolů. Zjev 3,9 píše o těch, kteří „jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou.“ Zde už zřejmě stojí proti sobě Kristova církev (v jejím čele jsou židé) a židé odmítnuvší Krista. Tak jako církev vede Boží lid dějinami až k druhému příchodu Ježíše k soudu na konci věků, účelem synagogy satanovy je připravovat příchod Antikrista (srv. 2 Sol 2,3-4) - podobně, byť se zcela opačným zaměřením, zbožní židé připravovali příchod Ježíše. Náboženství těch, kteří odmítli Ježíše, přestalo být pravým náboženstvím a stává se něčím antibožským. Proto sv. Jan píše: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.“ (1 Jan 2,22). Odmítnutí Ježíše jako Bohem poslaného Mesiáše patří k podstatě judaismu, jenž tedy patří do sféry antikristů.
Bůh vyvoluje, někteří by dnes řekli diskriminuje. Vyvolil si Abraháma, praotce, Mojžíše, a uzavřel smlouvu se svým vyvoleným lidem. Ta smlouva obsahovala ovšem nejen zaslíbení, ale i tresty pro ty, kdo by porušili její ustanovení. Izraelité byli ve výjimečném postavení: mluvil k nim Hospodin, zjevil se jim, dal jim své zákony, pečoval o ně, když Ho poslouchali, dával jim zvítězit nad jejich nepřáteli. Uvedl je do zaslíbené země, ač na to pro své viny museli mnoho let čekat. Zkáza toho nejlepšího je ale nejhorší. Lze mít proto za to, že jako věrní izraelité měli významnou úlohu v plánu Boží spásy, tak nevěrní mají významnou roli v plánech ďábla, nepřítele spásy lidí. Bylo by možné ukázat, že podíl těchto židů na různých nepravostech v průběhu posledních 2000 let je větší než podíl židů na celkovém počtu lidí, ale to by bylo na delší text. Snad ale na osvětlení toho stojí za to poznamenat, že podíl těchto židů na moci a vlivu v tomto současném protikřesťanském světě je neúměrný k jejich počtu.
Upozorňujeme, že článek je polemickou reakcí na výše zmíněný rozhovor, nevyjadřuje názor redakce.