Předmluva prezidenta republiky ke sborníku CEPu „Česko-německá deklarace“
Rád bych představil nový sborník o česko-německé deklaraci a v úvodu k němu řekl pár slov. Domnívám se, že na to mám právo, a to nejen proto, že jsem Deklaraci za Českou republiku podepsal, ale i proto, že jsem – spolu se svými tehdejšími spolupracovníky na Úřadu vlády v čele s dr. Weiglem – v závěrečné fázi osobně dolaďoval její jednotlivé formulace a slova.
Byli jsme si vědomi, že Deklarace je věcí mimořádnou a že náš partner – Německo – s žádnou jinou zemí podobný dokument nepodepsal. Byla pokusem udělat to, co se nepodařilo „Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ z roku 1992 – udělat jistou, nechci říci „tlustou“, ale určitě výraznou čáru za minulostí. Proto jsme za klíčovou považovali větu z paragrafu 4, že „obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“.
Věděli jsme, že s minulostí nic neuděláme. Věděli jsme, že pocity individuálních křivd či nespravedlností žádnými slovy není možné odstranit. Věděli jsme, že jsou tyto pocity neodstranitelné a na rozdíl od některých jiných lidí jsme se je líbivými slůvky nepokoušeli fiktivně odstraňovat. Politické pozérství tohoto typu jsme s kancléřem Kohlem předvádět nechtěli.
Chtěli jsme nalézt řešení politické a zejména jsme chtěli zabránit budoucímu politickému zneužití minulosti, o které – jak vidíme i dnes – se leckteří stále pokoušejí. Věděli jsme i to, že minulost nemá žádné legislativistické řešení. Nechtěli jsme se také schovávat za různé historické dokumenty, protože šlo o něco jiného.
Nepovažovali jsme za nutné citovat z Postupimské dohody z roku 1945, z tzv. „Převodní smlouvy“ z roku 1952, ve které se říká, že Německo nesmí mít žádné majetkové nároky proti zemím jako je Československo, ani z prohlášení původních spojenců – Spojených států, Velké Británie a Ruska – které vydaly před podepsáním česko-německé deklarace na podzim roku 1996 jako reakci na zpochybňování právní závaznosti výsledků Postupimské konference, které se objevily na německé straně.
Bilaterální vztahy nelze podceňovat. Za mylný považuji názor, že členství obou zemí – jak České republiky, tak Spolkové republiky Německo – v Evropské unii znamená, že už je to najednou všechno jedno. Takový postoj je zcela mylný. Vzájemné pocity křivd a nespravedlností členství v Evropské unii nejen neruší, ale u těch, kteří tyto pocity mají, vyvolává nové naděje.
Stojí za připomenutí schvalování Deklarace v obou parlamentech. V německém se z 672 poslanců vyslovilo pro 578 poslanců (51 bylo nepřítomných), v českém se z 200 poslanců vyslovilo pro 131 (při pouze třech nepřítomných). Měl bych ještě dodat, že proti byli u nás komunisté, Sládkovi republikáni a menší počet sociálně-demokratických poslanců. Věřím, že sborník nalezne pozorné čtenáře.
Václav Klaus, sborník CEPu č. 57/2007
www.klaus.cz