Bůh, nebo vlastně příroda, dopřej Royalové vítězství!
Úpadek francouzské civilisace, kultury, filosofie a osvícenství, kterému někteří říkají Velká francouzská (a někteří mylně dodávají buržoasní) revoluce, započal dosti vleklou společenskou krisi, v níž se od té doby Francie takřka permanentně s výjimkou světlých chvil, v nich zazářily hvězdy Georgese Bidaulta, Charlese de Gaulla a ano, i Napoleona Bonaparteho. Proč mluvím o Napoleonovi? Ač Korsičan nešlechtického původu, přesto dokázal alespoň na chvíli vrátit Francii noblesu v podobě císařství, obnovení aristokracie a elitistické hierarchie v době, kdy uklízel trosky jakobínské ochlokracie.
Ano, dá se říci, že velké krise mohou národy svést ze špatně nastoupené cesty a ukázat jim ono cimrmanovské „tudy ne, přátelé“. U většiny národů to tak dokonce funguje, ovšem evidentně ne u Francouzů. Francouzi přežili první světovou válku, režim z Vichy, druhou světovou válku, oslabení vlivu, ztrátu kolonií, krvavé boje v Alžíru a v Indočíně, a přesto všechno se až na již výše jmenované výjimky nezastavili a neřekli si: „kde jsme udělali chybu?“ Loni Francie opět hořela požáry mnoha aut, autobusů, škol, úřadů a dalších „cílů“ rozzuřených „mladíků“.
Ekonomika Francie je, pokud pomineme navoněnou a naleštěnou slupku v podobě technologického zázraku jako je TGV či nového dálničního mostu v Provence ve vážné krisi, čelí vysoké nezaměstnanosti, zadluženosti a odlivem elit, zejména do Velké Británie a Spojených států. Na první pohled ideální šance pro liberální a pravicové reformy. Jenže nemá už tato vláda, sama o sobě na francouzské poměry dost pravicová, dost silný mandát? A přece se reformy nedějí, protože jakýkoliv pokus o ně je kvitován masovými stávkami a demonstracemi, občané nechtějí vidět, že stát už na jejich výhody jednoduše nemá a že peníze se jen tak z ničeho nic netisknou. Francie si zvykla stejně jako mladý ruský „bohatýr“ v Gogolově Revisorovi na blahobyt, kterého se musí stůj co stůj držet, i když už na něj nemá peníze. Lze předpokládat, že sebesilnější vláda, která by chtěla udělat sebelepší reformní program, neuspěje, protože narazí právě na ty, kterým utahování opasků nevoní.
Jedinou cestu k liberálním reformám vidím přes socialistickou zkázu, neboť je to právě socialismus a jeho metody (neklade-li se jim odpor), který nejlépe ukáže lidem potřebu volného trhu, svobody a pravicové liberálně-konservativní demokracie. Neboť domnívám se, že stejně jako za Allendeho v Chile, stejně jako dnes v Bělorusku, budou zhýčkaní lidé preferovat aby o ně bylo postaráno před svobodou a ideami ekonomického liberalismu či konservativními hodnotami. Proč se drží v Bělorusku Lukašenko stůj co stůj? Ne proto, že falšuje volby. On je sice falšuje, ale vyhrál by je i kdyby je nefalšoval. Prostí lidé uvyklí na sociální stát, který se postará „od kolébky po rakev“ si neumějí představit, že by se takové berličky mohli zbavit. Stejně jako pro většinové Bělorusy je důležitější, že mají plné obchody a důchody ve výši průměrného platu, nežli svoboda a důstojnost, tak stejně je tomu i v případě Francouzů.
Mladí Francouzi se nechtějí vzdát výhod, neboť argumentují slovy, že měli-li výhody jejich rodiče, oni mají automatický nárok také. Makroekonomické souvislosti jim bohužel už nedocházejí. Proto podporuji paní Royalovou a doufám, držím jí palce, aby zvítězila, neboť jedině skrze destrukci, úplný rozvrat ekonomiky, který bude citelný i v obchodech, kde lidé nakupují základní potraviny, skrze bídu a nestydím se říct – hlad – vede teprve cesta k liberálním reformám a k nastolení normálního tržního prostředí. V zemi, kde je volný trh a ekonomický liberalismus strašák to, řekl bych, ani jinak nejde.
Nicolas Sarkozy by byl dobrý president. Ano, v normální zemi, kterou Francie jednoduše není; a Francie si ho nezaslouží. Má vesměs dobré ideje (ekonomické, zahraničněpolitické, společenské), nicméně možnost jejich prosazení v současné francouzské společnosti vidím jako takřka minimální, a Sarkozyho presidentství by bylo pouze mrháním sil schopného člověka, které by přišly vniveč a toliko by prodloužily agonii, v níž se současná francouzská společnost nachází.
Bon courage, France! Bon choix! Votez Madamme Royale!