Křesťanský sionismus není rasismem. Rozhovor s Mojmírem Kallusem, ředitelem ICEJ ČR
Pojem "křesťanský sionismus", k němuž se hlásíte, se mnohým zdá rozporuplný. Vždyť většina soudobých židů, ty sionisticky smýšlející nevyjímaje, má obvykle tytéž postoje a teologické názory ve vztahu k Ježíši Kristu jako ona vůdčí vrstva někdejšího izraelského národa, která jej odmítla a vydala k ukřižování. Co tedy mají křesťanství a sionismus společného? Jde o politiku, nebo o náboženství?
Asi bude dobré nejprve pojem sionismus definovat. Někdo jej považuje za nadávku, OSN dokonce kdysi přijala definici, že sionismus rovná se rasismu. Historicky se tímto pojmem označuje židovské politické hnutí směřující k obnovení národního státu v jeho historické domovině, které založil rakouský novinář Theodor Herzl koncem 19. století.
Křesťanský sionismus zastává názor, že židé mají právo žít v židovském státě v historické izraelské zemi, a v tomto bodě se setkává s různými jinými formami sionismu. Kořeny tohoto názoru jsou však jinde a právě jimi se odlišuje.
Myšlenky, které bychom dnes označili za projevy křesťanského sionismu, jsou mezi křesťany doloženy již v 16. století a vycházejí z určitého porozumění Bibli. Základem je přesvědčení, že proroctví o rozptýlení a navrácení Izraele do jeho země se nenaplnila při prvním návratu na Sion v době perského krále Kýra. V Bibli je předpovězeno, že po období exilu se židé vrátí do své země ze všech světových stran, znovu zemi osázejí, obnoví zaniklá města atd. V době, kdy ještě myšlenka na samostatný židovský stát patřila do říše fantazie, již existovali křesťané, kteří očekávali, že Izrael bude obnoven. Když tento proces viditelně začal, souhlasili s ním a často i praktickým způsobem židovským sionistům pomáhali. Klasickým příkladem může být britský duchovní William Hechler, který byl rádcem Theodora Herzla. Křesťané tedy vidí v pozadí židovských sionistických snah konec konců Boží ruku. Přitakáme tomu, co vidíme, že dělá Bůh.
K tomu je nutno dodat, že základem pro tyto názory je teologie, která zachovává židovskému národu roli v Božím plánu spasení. Vychází např. z listu apoštola Pavla Římanům, kde se píše, že "židé zůstávají Bohu milí pro své otce" (Řím 11:28) a že "Bůh svůj lid nezavrhl" (Řím 11:1). Tím se liší od tzv. substituční teologie (teologie náhrady), která tvrdí, že Bůh svůj lid zavrhl a místo něj ustanovil křesťanskou církev. Tento názor, kdysi v církvi univerzálně rozšířený, již dnes všechny významné církve oficiálně odmítly jako nebiblický a správně konstatují, že byl východiskem praktického antijudaismu, v jehož jménu křesťané židy po staletí diskriminovali a pronásledovali.
Podle Nového zákona je Bůh dokonce původcem toho, že Izrael v současné době Ježíše jako svého Mesiáše nevidí. Ten, který na ně uvrhl "hluboký spánek", však také svůj lid opět probudí. Součástí tohoto procesu je i obnova lidu v jeho biblické domovině. že tento plán realizují mnohdy sekulárně smýšlející židé, je spíše svědectvím o Boží moci, než okolností, která by celý proces nějak duchovně diskvalifikovala.
Zkrátka a dobře, protože Izrael považujeme za Boží nápad, podporujeme židy ne podmíněně podle toho, jak se zrovna chovají, nýbrž podporujeme Boží jednání a očekáváme, že Bůh svůj záměr prosadí, a to nejen pokud jde o židovský stát, ale také o židovská srdce. Pokud jde o politický rozměr celé otázky, Boží jednání má vždycky politický dopad, neboť biblický Bůh jedná v konkrétních dějinných souvislostech, není to jen nějaká abstraktní idea. Zkrátka Slovo se stalo tělem, a tento fakt má konkrétní dopad v dějinách. Nejen v tom, že Ježíš přišel jako člověk na tento svět, ale už v tom, že Bůh si vyvolil Abrahama, zformoval židovský národ a dal mu konkrétní území.
Co pro křesťany znamená, že Izrael je vyvoleným národem? Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne, pravil Ježíš a církev v těchto slovech právem spatřuje zjevení cesty hříšného člověka k Bohu. Není přece rozdílu; řečeno slovy Nového zákona: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, židé i nežidé.
Ano, s tím plně souhlasím. Ale i po zjevení Ježíše má trvalá existence židovského národa svůj význam. Role Izraele spočívá v tom, že je na tomto světě Božím znamením. Je dokladem toho, že Boží slovo je spolehlivé. To je mimochodem důvod, proč nemůže platit teologie náhrady: kdyby Bůh zrušil své slovo, které dal Abrahamovi, protože jeho potomstvo bylo nevěrné, kde by pak brala církev jistotu, že nezruší svou smlouvu s ní, budouli její děti nevěrné? A zdali jsme byli vždy věrni?
Pro křesťany má existence židovského národa ještě ten význam, že nás vede k pokoře, "abychom nebyli moudří sami u sebe" (Řím 11:25). Zasazuje naši křesťanskou existenci do kontextu Božího plánu se světem a připomíná nám, odkud duchovně pocházíme - jsme naroubováni na hebrejský kořen, byli jsme adoptováni do Abrahamovy rodiny. Naše spasení neexistuje samo o sobě někde ve vzduchoprázdnu.
Musíme se učit žít s biblickým paradoxem: ačkoli židé odmítají Ježíše jako svého Mesiáše, přesto mají živou víru, je jim svěřeno Boží slovo, jsou dědici Božích smluv (Řím 9:4-5). Musíme odolat pokušení vyřešit tento problém "po lidsku", tedy rozhodnout, "kdo má pravdu", a místo toho se učit Božím cestám, které nejsou jako cesty lidské. Víme pouze, že nakonec "bude spasen celý Izrael" (Řím 11:26).
Vraťme se ještě ke vztahu k dnešnímu judaismu, který nejen že se staví odmítavě k Ježíšově mesiášství, ale je mnohdy vzdálen i náboženství Starého Zákona. Říkáš, že židé "odmítají Ježíše jako svého Mesiáše, přesto mají živou víru". Jak tomu tedy rozumět? Ježíš byl ve své kritice náboženských židů své doby, kteří nebyli ochotni činit pokání, velmi radikální - měl by snad dnes důvod svá slova formuloval jinak? Jinými slovy: mají se tedy židé státi křesťany?
Rád se nechám poučit, v čem je dnešní judaismus "vzdálen náboženství Starého Zákona". Doporučuji se s nějakými živými věřícími židy seznámit a pak diskutovat. Mé tvrzení jednoduše vychází z osobní zkušenosti. živou vírou rozumím, když člověk miluje Boží slovo, modlí se k Hospodinu, spoléhá na něj a ptá se na Boží vůli v každodenním životě.
Druhá část otázky myslím dobře ilustruje křesťanské klišé tradující se vůči židům po staletí. Podle něj je židovské náboženství farizejské a zákonické, židé mají na obličeji roušku a jediné, co jim zbývá, je radikálně se od těchto prázdných a falešných způsobů zbožnosti odvrátit. To je podle mého soudu antijudaistický předsudek, který není novozákonním textem ospravedlnitelný. Myslíte si, že Ježíš kritizoval židovství, a nebo pokrytectví? A myslíte si, že pokrytectví a zákonictví v novozákonní církvi neexistuje? Evangelia zaznamenávají řadu disputací mezi různými židovskými skupinami, ale nikde neříkají, že židovská víra je nějak vadná. Ježíš jistě kritizoval pokryteckou praxi, ale nikdy nezpochybnil učení judaismu své doby (viz Mt 5:17-18, 23:2-3). Teprve pozdější čtení uvěřivších pohanů ztotožnilo adresáty Ježíšových výroků se všemi židy, což z textu nijak neplyne.
S tím souvisí otázka, kterou mám k závěrečné části otázky: co znamená, že se žid stane křesťanem? Pokud to znamená, že odvrhne svou židovskou identitu, pak odpovídám, že se židé takovými pohany stát nemají. Jsem přesvědčen, že Ježíš je jediná cesta k Bohu, pro žida předně, ale také pro Řeka; to ovšem neznamená, že zbožný žid musí kvůli přijetí Ježíše negovat vše, co se ve své víře naučil.
Není pochyb, že židé i křesťané jsou v mnoha podstatných věcech na jedné lodi, ostatně i civilizace, k níž náležíme, za vše, co právem považuje za své nejlepší dědictví, vděčí právě "židovsko-křesťanským kořenům". Proti této civilizaci a jejím hodnotám se dnes vede válka. Ač má mnoho projevů a mnoho bojišť a lidé se neshodnou na jejich kořenech a příčinách, zdá se, že jsou zajedno v tom, že konflikt nějakým způsobem souvisí s náboženstvím. Je tedy náboženství součástí problému, nebo součástí řešení? Jsme ve válce s islámem nebo ne?
Protože jsem věřící člověk, jsem přesvědčen, že viditelné jevy, tedy i popisovaná válka, souvisejí s neviditelnými skutečnostmi, tedy chcete-li s náboženstvím. Jsem toho názoru, že současná situace má prvky duchovního konfliktu, ale zase je nutno vidět, že má i řadu hmatatelných faktorů. Například je patrně pravda, že řada různých lotrů si dnes vybrala islám jako roušku, kterou zaštiťují své zcela profánní záměry. Nezapomínejme, že velký muslim Arafat byl ještě v sedmdesátých letech přesvědčeným marxistou.
Nejsem odborník na islám, takže nemohu tvrdit, jaká je jeho podstata. Ale nelze přehlédnout, že islám sám slovy svých představitelů se deklaruje jako náboženství, které je v konfliktu se západní civilizací. Protože vidím dost silnou jednotu jejich slov a činů, nelze tato tvrzení brát na lehkou váhu.
Jak si vysvětluješ, že antisemitismus, nebo přinejmenším podezíravost vůči židům stále přežívá v tolika podobách, proč i mnozí čtenáři Bible dnes cítí potřebu varovat před "sionistickou rozpínavostí" a hledat zákulisní vlivy židovských lobby?
Antisemitismus, nebo lapidárněji řečeno nenávist k židům, má podle mne duchovní kořeny a je projevem odporu vzpurného stvoření vůči Bohu Stvořiteli. To, že i křesťané tomuto jedu podléhají, je absurdní anomálie, která vyžaduje pokání. Jak jsem naznačil výše, tendenční interpretace naší vlastní Bible může tomuto postoji dodávat zdání legitimity.
Izraelsko-palestinský konflikt je jedním z nejrizikovějších faktorů soudobého světa. Ovlivňuje nejenom bezpečnostní a politickou situaci na Blízkém východě, ale díky svému prolínání s islamistickou, panarabskou a antiamerickou problematikou má globální rozměr. Existuje nějaké řešení? Pokud ano, je nějaká naděje, že by ho mohlo býti dosaženo?
Obávám se, že v tomto konfliktu se spojuje vliv nejrůznějších temných sil a zatím to vypadá, že se spíš prohlubuje. Myslím, že eskalace bude pokračovat a že jsme ještě nedosáhli vrcholu. Konečnou naději vidím v Božím zásahu, ale pro současnou dobu považuji za důležité udržet si zdravý rozum, nepropadat propagandě a dělat malé pozitivní krůčky všude, kde je to možné.
Zdaleka ne všichni křesťané jsou v chápání křesťanského sionismus zajedno, mnozí mu vytýkají, že neměří stejným metrem. Ano, angažujme se pro Izrael, říkají, ale ne proto, že jde o Izrael, ale proto, že se mu děje křivda. Vždyť věci, které nás pálí na Blízkém východě, by měly mít principiální charakter: totéž, co nás znepokojuje tam, by nás mělo znepokojovat i v Africe, Asii či Jižní Americe ?
Situace kolem Izraele má mnoho rozměrů: humanitární, právní, ideologický, duchovní. Skoro ve všech případech to jediné, co by stačilo, by bylo, kdyby se právě Izraeli měřilo stejným metrem jako ostatním. Určitě je nutno se angažovat všude, kde trpí lidé, děje se bezpráví, šíří se lži atd. Kromě toho je tu však ještě jedinečnost Izraele, která vyplývá z jedinečnosti Hospodina, a věřící člověk by si měl být vědom i této dimenze.
RNDr. Mojmír Kallus pochází z Uherského Hradiště, v Praze vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. Pracoval jako starší a pastor v KS Praha, později založil společenství Vinice. Od roku 1995 je předsedou české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém. Zajímá se o biblický vztah mezi církví a Izraelem a hebrejské kořeny křesťanství. Pracuje jako překladatel a tlumočník, s manželkou Lucií žije v Praze.
Mezinárodní křesťanské velvyslanectví (ICEJ) bylo založeno v Jeruzalémě v roce 1980 jako naddenominační křesťanská charitativní a vzdělávací organizace. Dnes má pobočky v desítkách zemí světa. www.icej.cz
vyšlo na www.konzervativniklub.cz