Kdo je Jan Kraus
Běh času již rozmetal tzv. Havlovo hradní křídlo. Lidé, kteří chtěli vládnout zpoza závoje „nepolitické politiky“, většinou nemohli ukojit své choutky po moci a veřejném vlivu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Mnozí se s tím smířili. Ne tak Jan Kraus.
Začínal jako herec v tuhých normalizačních dobách, dnes se věnuje též režii a.... politice, ač není politologem, novinařině, ač není žurnalistou. Je nejkřiklavějším případem českého „nájemného glosátorství“. Jaké médium více zaplatí, pro to pak Kraus popisuje či namlouvá své - nejčastěji politické - postřehy. V poslední době se tento „nájemný glosátor“ již neštítí ani spolupráce s bulvárním Bleskem. Pro pár řádků denně v nejčtenějším „tabloidu“ byl ochoten ze dne na den opustit relativně seriózní Týden. To o Krausovi mnohé vypovídá...
Styl práce tohoto pseudonovináře je prostý a efektní zároveň. Pomocí trefných glos, ironických metafor, drzých invektiv a dalších líbivých postupů, jež mistrně ovládá, hodnotí české dění veřejné. Ve valné většině případů lacině kritizuje. Střílí do všech stran s výjimkou subjektů a osob spojených s bývalým hradním křídlem, z jehož ideologického lůna sám vzešel. Jeho kritika není konstruktivní, nenabízí řešení, jen populisticky neguje. Hraje tak na strunu věčně nespokojeným pivním všeználkům a podobným případům, jejichž počet jistě není zanedbatelný. Právě typický „malý Čech“, „čecháček“, jemuž se ve svých glosách Kraus často vysmívá, je tím konzumentem, jenž zaručuje Krausovým pořadům či textům poslechovost a čtenost. Malý Čech nerozpozná či nechce rozpoznat, že jde zrovna řeč o něm, a rád se směje „těm ostatním“, mezi nimiž – jak se mylně domnívá – není.
„Apoštol selského rozumu“ Jan Kraus si tohle dobře uvědomuje, s čecháčky si svým způsobem hraje. Mediální hru v této rovině ovládá bravurně. Není to však hra bezelstná, Kraus za ní od Blesku, Frekvence 1 a dalších médií kasíruje nemalé finanční prostředky. Svým negativismem, zlým sarkasmem a v poslední době rovněž oportunismem přispívá k rozkladným tendencím ve společnosti a násobí dopady právě Havlovy „blbé nálady“.
Jan Kraus je věru nebezpečným unikátem. Tak trochu herec, tak trochu režisér, tak trochu novinář, tak trochu moderátor či komentátor. Je vším a není ničím. Veřejnost jej má ráda, protože se dokáže trefit do (blbé) nálady většiny: je osamělým bardem bojujícím proti politickému zlořádstvu. V tom je jeho síla. Síla, jíž bezskrupulózně zneužívá ke svému prospěchu.