Úřednické „výškové" plánování
Tak tedy má nám „vzrůstat" Praha do výšky či nikoliv? To je jedna
z bouřlivých otázek dneška, která se objevila v souvislosti se zveřejněním
záměru jedné developerské firmy vystavět v Holešovicích dva
„minimrakodrapy". Nejvíce je na celé diskusi zajímavé to, že se téměř
všichni zabývají hlavně tím, zda li je vůbec vhodné, aby se výškové budovy
v Praze stavěly. Nikdo ale nemá starost o to, jak je absurdní, že si
soukromý investor nemůže sám od sebe na svém pozemku postavit to, co uzná za
vhodné. Neboli, že tímto centralisticky-socialistickým „výškovým" plánováním
dochází principiálně ke stejnému omezování vlastnického práva jako třeba u
regulace nájemného.
Všichni mají až dojemnou starost o to, aby se snad nezničila památková
rezervace města či snad neporušily jakési „dálkové horizonty". Jakoby se
onen urbanistický ideál Prahy snad naplnil po sanaci židovského města a
nadobro se měl zastavit čas? I za takových sto let budeme stále hrdí na
turistický skanzen středověkých uliček plných obchůdků s brakovými suvenýry?
A i za takových dvě stě let budeme stále plebejsky ustrnulí při pohledu na
barokní paláce připomínající nám dobu českého historického „temna"?
Ano. Současná pražská památková rezervace má svojí nespornou hodnotu. Ale
největší hodnotou každého města nejsou budovy a historické památky samy o
sobě. Jsou to především její obyvatelé a jejich schopnosti nejenom něco
historického donekonečna uchovávat, ale především něco dalšího vytvářet a
posouvat věci dále. A s tím se rozhodně neslučuje to, aby byli soukromí
vlastníci a investoři omezováni ve svých podnikatelských „výškových"
horizontech. Zahraniční turisté jsou možná omráčeni „kafkovskou" atmosférou
staré Prahy. Pražští občané a podnikatelé jsou však často dosyta znechuceni
jinou „kafkovskou" atmosférou, která panuje v megalomanských úřadech, které
už historicky dávají najevo, kdo je tady pán. Zde musejí žádat o razítka a
povolení, které ve většině případů nedávají žádný smysl. Stále dokola a
dokola ve stejném stereotypu jako pater noster, který je tak typický pro
úřady tohoto typu.
Celá tahle debata o tom, jak vysoké budovy patří či nepatří do Prahy, nám
totiž otevírá mnohem hlubší rovinu uvažování. Kdo má primárně rozhodovat o
tom, jakým směrem se má město ubírat. Úředníci nebo spontánně jednotliví
občané a podnikatelé? Centralistické socialistické územní plánování je na
městské úrovni pomalu považováno za úplně normální. A z tohoto důvodu
všichni moc dobře vědí, proč se například kolem čachrů a spekulací okolo
změn územních plánů točí tak velké peníze. Protože vždy bude nutně existovat
někdo, komu se daná informace dostane dříve. Platí zde to samé jako pro
celou ekonomiku. Čím více jsou jak na celostátní, tak na městské úrovni
investiční rozhodování podnikatelů ovlivněny množstvím úřednických razítek a
povolení, tím více si můžeme být jisti, že půjde o ekonomicky neefektivní
investice a zároveň, že s hodně velkou pravděpodobností někdo zpeněžil ve
větší míře informaci, kterou někdo jiný mít zcela jistě nemohl. Tam, kde
nejsou v sázce peníze daňových poplatníků se tomu říká zprostředkovatelská
provize.
Paradoxní dále je, že současné unikátní pražské historické panorama různých
historických stylů vzniklo v průběhu staletí též velmi spontánně a
neorganizovaně. Prohlašovat na začátku 21. století jistý stav vývoje
oficiálně za věčný historický skanzen je naprosto absurdní. Co z toho tedy
plyne. Pokud se dožijeme toho, že v se v naší stověžaté matičce někdy
dočkáme i stého mrakodrapu, bude to zcela jistě velmi příznivá zpráva.
Panorama
bude sic o něco internacionálnější a tuctovější, ale co je mnohem a mnohem
důležitější, bude to též znamenat, že zde konečně o svých životních
horizontech rozhodují více lidé a podnikatelé a méně úředníci.
vyšlo v MF Dnes
článek nevyjadřuje názor redakce Eportalu