Po roce 1948 se u nás odehrávala občanská válka
V Zaháňském salonku Senátu ČR představil senátor Martin Mejstřík svůj návrh novely zákona o státních svátcích, ve které má být ze seznamu významných dnů vyškrtnout 8. březen - MDŽ - a namísto něj zavést jako významný den Svátek matek. Podrobně o tom informujeme ve článku "Vraťme se k humanistickým tredicím první republiky". Na tiskové konferenci vystoupil historik Tomáš Bursík, autor knihy „Ztratily jsme mnoho času… ale ne sebe“, ve které popisuje životy politických vězeňkyň v československých věznicích 50. a 60. let 20. století. V detailech přiblížil jednotlivé osobnosti a pohnuté osudy pronásledovaných žen. Je charakteristické, že velice málo žen, které přežily útrapy komunistických vězení a lágrů, bylo o tom schopno podat písemné svědectví. Ženy, které se staly oběťmi komunistické zvůle, o svém osudu mlčí, nejsou schopny vypovídat… Suchá čísla o komunistických zvěrstvech páchaných po roce 1948 na politických vězních jsou známa. Za každou číslicí se ale ukrývá lidský osud a na něj napojených mnoho dalších občanů od rodinných příslušníků přes děti, sourozence, rodiče. A je hrozné, že komunisté nezavírali jen muže, ale i ženy, matky malých dětí, které umisťovali do domovů, kde z nich vychovali lidi často zvráceně nenávidějící své rodiče. Pokud to někomu připomíná nacistické dávání lidických dětí na převýchovu, není to věc náhodná.
Tomáš Bursík připomněl několik konkrétních osudů žen zahrnutých v suchých odlidštěných statistických číslech. Prof. Růžena Vacková nebyla politička, učila na Univerzitě Karlově, konec války strávila v cele smrti u nacistů. Po válce neprovedla nic protizákonného. Pouze se účastnila se svými studenty pochodu studentů k prezidentu Benešovi v roce 1948 na Hrad. Za to dostala 15 let vězení. Místo přednášek na univerzitě přednášela spoluvězeňkyním antickou kulturu v kruté pardubické věznici. I přes kruté podmínky na ni tyto vzpomínají jako na sluníčko, neboť jim dodávala naději, která jediná drží v takových podmínkách vězně při životě. Z vězení napsala dopis tajemníkovi OSN a za to dostala 2 roky izolace. V roce 1969 byla propuštěna, ale tak se jí režim bál, že v roce 1971 byla její rehabilitace zrušena. Podepsala Chartu 77 a v roce 1982 umřela. Julie Hrušková při pokusu o emigraci přišla při výsleších ve 21 letech o dítě, dostala 5 let a nikdy již děti neměla. Komunismus vzal 
těmto ženám léta mládí a možnost realizace v práci, kterou milovaly.
"A to nehovořím o Alici Masarykové, poslankyní Národního shromáždění v roce 1918, která musela po návratu z emigrace v roce 1945 opět za komunismu emigrovat a kterou komunisté vymazali z dějin naší země. Zvěrstvo spáchané na doktorce Miladě Horákové, poslankyni Národně socialistické strany, proti jejímuž popravení nepomohly intervence z celého svobodného světa. Komunisté ji popravili, čímž se stali jediným režimem v civilizovaném světě, který sáhl na život ženě. Její kolegyni Fráně Zemínové dali v sedmdesáti letech 20 let vězení neboli doživotí. Další tisíce tragických osudů žen by šlo jmenovat," uvedl Mejstřík.
Nejde přitom vždy jen o odsouzené ženy, ale režim v boji za světlé zítřky páchal zločiny proti lidskosti i na ženách, které zůstaly po zavražděných. Ženách, kterým byly odebrány malé děti a které zůstaly bez možnosti výdělku...
Komunismus nastolil po roce 1948 tisíce podob represí. Po osvobození se vynořily členky KSČ a chtěly ovlivnit pozice žen, které se proslavily za první republiky a vracely se z koncentráků domů. Nastalo jejich zatýkání, které se pro mnohé rovnalo likvidaci. KSČ chtěla nepřátele zlikvidovat. 
"Nešlo pouze o excesy, jak se nyní snaží zlehčít situaci soudruzi Filipové. Odehrávala se občanská válka tím, že režim chtěl zlikvidovat své nepřátele - Horákovou zavraždil, Zemínová dostala 20 let ve věku 70 let neboli doživotí. Šlo o tresty, aby se už odsouzené nemohly vrátit ven. Komunistický režim prostě nepočítal s návratem nepřátel zpět do společnosti. Tisíce žen zavřeno za názory a nespáchanou trestnou činnost dle zákonu 231," uvedl Bursík. A o tomto období se nestyděli komunisté hovořit jako o zářných zítřkách. V rámci vězení byly politické vězeňkyně izolované ve zvláštních celách, které překřtily na Hrad. Přitom byly postiženy i tisíce nezavřených. rodině zavřeli tatínky, že neplní dodávky vajec, když nenesly slepice, a celá rodina byla vystěhována 200 km daleko od svých pozemků a domovů. Byla to zločiny proti lidskosti. Komunistům šlo o to zlomit tyto lidi na duši. Šlo o občanskou válku a o totální likvidaci ideologických nepřátel. Tisíce žen prožívalo každodenní tragédie.
"Pokládám rovnítko mezi komunismem a nacismem. Německo se s ním vyrovnalo a NSDAP neidelogizuje jejich MDŽ, my jsme ale bohužel na začátku cesty. Komunisté jsou dokonce v parlamentu, což by v Německu s nacisty nebylo možné. Musíme se proto s touto minulostí vyrovnat i my. MDŽ je stále komunisty zneužíváno, což je nepředstavitelné," uzavřel Bursík
„Na popsání zločinů komunistů, a zejména těchto zločinů na ženách, nám chybí slovník. Chybí nám výrazy pro popsání ďábelské dvojí morálky komunistů, kteří zároveň s pácháním zločinů na ženách hlásali boj za světový mír a za ženská práva. I to je známka našeho nevyrovnání se s minulostí. Nedovedeme objektivně do slov pojmout a pojmenovat hrůzy, které se zde po několik generací odehrávaly. Ono to zatím ani nejde, vždyť komunističtí soudci a trýznitelé těchto žen z valné většiny nikdy nebyli potrestáni, a někteří z nich, stejně jako jejich obdivovatelé, dosud ovlivňují veřejný život,“ konstatuje senátor Mejstřík a pokračuje: „Jakékoliv oficiální připomínání MDŽ dnešní demokratickou Českou republikou je amorální, představuje zneuctění památky žen týraných a pronásledovaných komunisty a urážku dodnes žijících žen - obětí komunistické zvůle. Navrhuji proto náhradu MDŽ Svátkem matek, oblíbeným svátkem předválečného Československa, který zavedla první dáma a velká ženská osobnost první republiky, vymazaná komunisty „navěky“ z učebnic dějepisu - Dr. Alice Masaryková.“
www.fragmenty.cz