Česko-polské přátelství pro 21. století
„V bratrské shodě zde odpočívají vedle sebe Čech a Polák. Bok po boku bojovali proti společnému nepříteli, spolu padli, vedle sebe jsou uloženi k věčnému spánku.Není to pro nás žijící připomínka, abychom…postupovali cestou bratrské součinnosti ?“
Tento dojem vyvolal v Robertu Kellnerovi, jedné z proslulých „tobruckých krys“, pohled na řady hrobů v Tobrúku, místě kde on sám bojoval a nafotil své neopakovatelné snímky pro legendární publikaci „Naši v poušti“ Vyšla roku 1946 a její první vydání mám dnes ve své knihovně. Můj otec ji měl od svého otce a v dobách komunistické temnoty nám připomínala, že neexistují jen na rudo natřené dějiny.
Bylo mi pět, když mi zní otec a bratr četli před spaním a já si užasle prohlížel zažloutlé fotografie mužů v uniformách. Tehdy jsem se poprvé dověděl, že v Africe bojovali proti Hitlerovi také čeští vojáci. Jejich prapor byl součástí třetí polské brigády „Strelców karpackich“. Tak začalo mé vnímání našich severních sousedů, které se časem pochopitelně prohloubilo a to i o rovinu osobních styků. Konec konců, z mé rodné Ostravy je to do Polska blízko. Čas od času ho navštěvuji a místa jako krakovský hrad Wavel, wieliczské solné doly, či Malbork u Baltu patří k mým oblíbeným
Upřímně řečeno, mám Polsko a Poláky rád. Kamarád o mě v žertu říká, že směrem na západ od hranic jsem anglofil, zatímco s pohledem na východ mě jímá polonofilství. Má pravdu. Myslím, že s Poláky máme jednak hodně společného a jednak při spolupráci můžeme vhodně kombinovat své odlišné rysy. Z hlediska národnostního nás spojuje příslušnost k západnímu slovanství. Ne, nejsem slavjanofil, ale u Čechů a Poláků jde o jinou věc. Naše oba slovanské národy totiž kulturně a historicky přináleží k Západu. Nejsme součástí tzv. východně pravoslavného okruhu, ani si jako na Balkáně nepodřezáváme krky. Česká republika i Polsko jsou zeměmi euroatlantické západní civilizace a jako takové i vystupují. V tom spatřuji základ.
Vzhledem k historickému vývoji jsou Poláci více aristokratičtí, lépe zvládají řád a ani přes krutá období nacistické a komunistické perzekuce neztratili onu „šlechtickou“ hrdost plukovníka Michala Wolodyjowského ze Sienkiewiczových knih. Češi jsou zase mistry improvizace se smyslem pro humor. Jsme takové ty „smějící se bestie co dovedou vyrobit tank nebo kulomet stejně jako velmoc a někdy i lépe“ jak se vyjádřil neblaze proslulý nacistický pohlavár. Nebyl to ostatně jediný německy mluvicí politik, který působil oběma národům problémy.
Jazyková i geografická blízkost našich zemí, spolu s jejich polohou ve středu Evropy, předznamenala několik společných zájmů pro naše národy. Stáli jsme společně jako hráz německé rozpínavosti, potýkali se s tureckými hordami a vytvářeli tak ze střední Evropy o něco klidnější místo k životu. V této souvislosti bych rád „politicky nekorektně“ připomenul rok 1683, kdy se obrovské vojsko muslimských Turků dostalo až k Vídni, kterou proti této osmanské přesile úspěšně hájila posádka pod vedením českého šlechtice Zdeňka Kaplíře ze Sulevic. Rozhodující úder pak Turkům zasadila pomocná armáda v čele s polským králem Janem III Sobieskim. Český a polský vojevůdce zachránili střední Evropu.
V poměrně dlouhé fázi našich novověkých dějin museli Češi a Poláci udržovat po generace národní povědomí a osobitou kulturu i přes to, že jejich historická státní práva jim byla nadlouho upřena. I v těchto časech jsme si však dokázali uchovat svou řeč, kulturu a tradice.
Společný boj proti hitlerovskému nebezpečí v africké poušti, ruské stepi nebo na britském nebi snad nemusím blíže rozebírat. Bohužel, porážka nacistického Německa nezaručila svobodný život našich zemí, které se záhy dostaly pod bič komunistické diktatury importované ze Sovětského svazu.
Doby útlaku jsou naštěstí za námi, přesto však existují společné výzvy do budoucna. Česká republika i Polsko musí společně čelit eurofederalizačním snahám duševně vyprahlých technokratů bez vlasti a dávat jasně najevo, že nejsou někým, kdo se nechá Bruselem šikanovat. Chirakovu „dobrou příležitost nových států mlčet“ je třeba hlasitě odmítnout. Také z tohoto důvodu jsem velmi rád, že značná část českých a polských europoslanců hlasovala proti návrhu evropské ústavy a to i v hysterické atmosféře vyvolané jejími eurofilními stoupenci. Velmi sympatické jsou v tomto směru rovněž postoje českého a polského prezidenta.
Vzájemné prolínání kulturních vlivů pak jistě obohatilo a nadále obohacuje naše obzory. Osobně musím poznamenat, že literární skvosty Křižáci, Potopa a Quo vadis, patřily k mým oblíbeným už někdy na základní škole. Na gymnáziu jsem si pak všiml, že každý český příznivec fantasy je vášnivým čtenářem „zaklínačské“ ságy Andrzeje Sapkowského.
Sám jsem byl naopak několikrát překvapen, jak dobře Poláci znají českou kulturní oblast a to od českých klasiků až po současné umělce různých žánrů.
Když jsme tedy s kolegy z Mladé pravice diskutovali o možnostech zahraniční spolupráce, Polsko nás napadlo ihned a velice nás potěšilo, že partneři z Všepolské mládeže viděli situaci podobně. Společná setkání v Lužici a v Polsku pak symbolicky podtrhovala úspěšný průběh naší spolupráce.
Mladou pravici spojuje s Všepolskou mládeží mnohé. Především je to podobný pohled na svět, v němž se odráží naše averze vůči sebevražedné utopii multikulturalismu a postmodernímu nihilistickému vnímání hodnot. Obě organizace naopak vyznávají konzervativní principy tradičně spojené s poutem ke své zemi a západokřesťanským civilizačním odkazem. Jsme zajedno ve svém ostře negativním vnímání nacismu a komunismu, s čímž souvisí principielní odpor k revizionistickým požadavkům, které tu a tam zaznívají z bavorských pivnic. I přes mohutnou agitaci nenávistné homosexuální lobby se netajíme nesouhlasným stanoviskem k registrovanému partnerství, které ve svém důsledku neznamená nic jiného než neoprávněné zvýhodnění jisté skupiny obyvatel na úkor klasické rodiny. Tu naopak považujeme za základní společenskou jednotku a je nám upřímně lhostejné, zda tento názor redaktoři Reflexu a polského Newsweeku označí za homo – případně jinak – fobní. Stejně důrazně odmítáme bruselskou centralizaci, jež plíživě likviduje suverenitu jednotlivých národních států. Heslo Mladé pravice : „Evropa svobodných národů – Národní stát svobodných občanů“ jistě bere za své také Všepolská mládež.
Pole pro spolupráci nesporně zůstává do budoucna otevřené. Přál bych si, aby se naše dobré vztahy ještě více prohloubily, abychom spolu nadále komunikovali, udržovali přátelské kontakty a těšili se z výsledků příjemné spolupráce.
Marek Skřipský
člen výkonného výboru Mladé pravice
vyšlo v časopise Wszechpolak