Je 36. minuta fotbalového zápasu polské extraligy Lech Poznaň – Pogoň Štětín. Stav 0:1. Najednou celý stadión začíná volát: „Přestaňte hrát!“. Někdo z davu běží na hřiště, aby předal zprávu, kterou právě uvedly zpravodajské deníky. Stadión je plný obyčejných fotbalových fanoušků – vyholených lebek, které by člověk nechtěl potkat večer na ulici, a které by obvinil ze všech možných zvěrstv, ale určitě ne z hluboké víry. A za chvíli všichni ti lidé, spolu s hráčemi klečícími na trávníku, se nahlas společně modlí za jistého starého muže, který se zrovna teď – stovky kilometrů odsud – nachází na pokraji smrti. Píše se pátek 1. dubna roku 2005.

Neuvěřitelnou předností papeže Jana Pavla II. bylo, že dokázal oslovit každého člověka jeho vlastním jazykem. Nemyslím tím teď, že ovládal hodně cizích řečí, ale to, že se stejně přirozeně obracel na takovéto fotbalové fanoušky, na indiánské horníky někde v peruanských Andách, na intelektuály a na nejmocnější státníky. Že každému: americké mládeží v Denveru nebo staré babičce někde na polském venkově, mohl hlásat Dobrou zvěst srozumitelným způsobem a najít cestu ke každému srdci, které toužilo po pravdě.

Narodil se v roce 1920, pocházel tedy s té nejtragičtější generace polských dějin, generace která umírala na barikádách hořící Varšavy v roce 1944 nebo v mučírnách NKWD. Možná že právě z téchto zkušeností čerpal tu neuvěřitelnou sílu a zarputilost v boji proti těm, kteří chtějí budovat svět bez ohledů na Boha a na důstojnost druhého člověka. A co je nejdůležitější, tuto svoji sílu dokázal předat jiným, jako během památné první návštevy komunistického Polska, jejíž posláním byla jedná krátká výzva: „Nebojte se“ a jedná modlitba: „Ať přijde Tvůj Duch a obnoví zem, tuto zem.“ O pár měsíců později se – z těchto slov – zrodila Solidarita.

V těchto dnech budeme neustále poslouchat o tom, jak měl Svatý Otec velké zásluhy na pádu komunismu nebo jak hodně cestoval a kolik znal jazyků. Jsou to ale všechno pouze detaily, okrajové záležitosti, které média vyzdvihují, aby měly o čem psát. A On byl především – jak zní oficiální titul papežů – pontifex, tedy „stavitel mostů“, mezi člověkem a Bohem a mezi člověkem a člověkem. Chtěl nám znova ukázat smysl křesťanství jako radostné zvěstí ale i jako těžkého úkolů. Nebojoval jenom za lidská práva a důstojnost lidi utlačovaných totalitními režimy a diktaturami. Chtěl nás také probudit z přijemného bezmyšlenkovitého spánku konzumní společnosti, varovat západní svět před ztrátou svých kořenů, před odcizením se hodnotám, na nichž byl postaven. A zároveň chtěl nám dát oporu a naději, kterou postmoderní civilizace nikdy poskytnout nemůže.

V posledních letech mnozí vyjadřovali své znechucení nebo rozčilení nad odehrávající se na očích celého světa papežovou nemoci. „Proč neodstoupí, neschová se někde“ – říkali. Myslím si však, že právě ta poslední léta byla nezbytným doplněním jeho díla. Celý život bojoval za ty nejslabší a nejpotřebnější: za pronáslednované disidenty, utiskované národy, za nemocné, trpící, nenarozené. Bojoval za ně slovy a modlitbou, ale v posledních letech svého života mohl také samým sebou dávat svědectví svého učení. Ve světě, jenž uznává pouze mládí a život hodnotí pouze podle jeho „kvality“, byl viditelným symbolem smysluplného utrpení, napodobovatelem Kristovy oběti, která je přece středobodem křesťanského poslání. Ty dny těsně před jeho smrtí byly pro celý svět svého druhu duchovním cvičením, které ale hlásal člověk, který už nemohl mluvit. Všechny nas učil jak v míru trpět a umírat. Jedná z posledních zpráv, kterou předal svým spolupracovníkům na smrtelné posteli, zněla: „Já se raduji. Radujte se se mnou“. Radujme se tedy. Za to že jsme žili v éře Jana Pavla II. Za to, že nás vedl a byl pro nás živým symbolem víry, naděje a lásky. Radujme se. I když zatím stále ještě skrze slzy.

3. IV. AD 2005

Maciej Ruczaj

vyšlo v časopise Agora duben 2005