A protože nechápu prostor soukromé restaurace jako veřejný prostor, považuji případný zákaz kouření v restauraci proti vůli majitele (a dokonce třeba i všech zákazníků) za zločin a za útok proti soukromému vlastnictví, proti právu občana užívat svůj majetek. V

Ve státní hospodě Neexistuje žádné právo na to, přijít do restaurace a dýchat tam čerstvý vzduch. Chodit do restaurace není povinné. Kdo do ní jde, může se rozhodnout podle charakteru podniku.

Pokud nechci s malými dětmi riskovat, že nebudeme u oběda dýchat čistý vzduch, pak prostě do restaurace, kde není majitelem vyhlášen zákaz kouření, nepůjdu.

Neexistuje žádné právo na to, abych šel do cizího prostoru, jehož majitel poskytuje nějakou službu, a domáhal se tam služeb, které mi on sám nenabízí. Pokud by stát vyhlásil zaručené právo občanů najíst se, napít či poklábosit v nezakouřeném prostředí, musel by zřídit a financovat síť státních restaurací.

Vždyť jak by k tomu přišli třeba občané vesnic, kde žádná hospoda není? Jak by jim stát zaručil jejich právo na nezakouřenou hospodu? A co v lese, kde není žádná hospoda do deseti kilometrů? Jak tam stát zajistí občanům – třeba houbařům – jejich právo zajít si do nezakouřené restaurace?

Jedině postavením jedné státní hospody na každých tisíc hektarů! Copak může stát tuto údajnou povinnost – zajistit čistý vzduch – vymáhat jen na těch spoluobčanech, kteří se rozhodnou podnikat v tomto oboru a koupit si restauraci?

Existuje-li podle státu právo na čistý vzduch, má jeho vymahatelnost zajistit stát, a to dokonce i těm, co na návštěvu hospody nemají peníze! Státní síť nekuřáckých hospod tedy musí být bezplatná!

Jestliže opravdu přijmeme tezi, že občané mají státem zaručené právo zajít si do nezakouřené restaurace (bez kterého je vyhlášení zákazu kouření v restauracích neospravedlnitelné) a že poskytovatele služeb v pohostinství může stát zatížit povinností toto právo uspokojovat, pak by měl mít občan také právo zajít si večer do podniku, kde jeho zdraví nebude ničeno hlukem.

Zajde si s dětmi na diskotéku a bude požadovat vypnutí zvuku. Vždyť považte: co by to s nebohým dítětem udělalo, kdyby si dalo na baru limču a najednou na něj z amplionu vybafl Michal David s Helenkou Vondráčkovou?

A nejde jen o zdraví tělesné, ale i o zdraví mravní. Občané by měli mít právo zajít do nočního podniku s rudým srdcem, aniž by tam byli obtěžováni nahatými… sportovci, nebo jak se říká těm různým hanbatým pracovníkům.

Vždyť považte, co by to s nebohým dítětem udělalo, kdyby mu obsluha podala zmrzlinu a pak na něj vystrčila zadek, nebo co to v těch podnicích ti sportovci na zákazníky vystrkují.

Ne, není a nemůže být žádné právo zákazníka, aby v restauraci našel nezakouřený vzduch, ticho nebo prostředí neohrožující mravnost jeho ratolestí. Má mít jen šanci se zeptat, jestli režim onoho podniku je takový či onaký, aby se mohl rozhodnout.

Jsem celoživotní nekuřák. Kouření celkem nesnáším a na pracovišti nebo doma bych ho netrpěl. Jednu věc však nesnáším ještě více než kouření. Bezhlavý boj proti kouření. Ten totiž nese všechny znaky boje "dobra" proti svobodě.

A jestli bojovníci "dobra" v této při vyhrají, pak teprve začnu kouřit. Protože svoboda je víc než plíce. Kdo bere svobodu, vezme nám nakonec i ty plíce se všemi dalšími orgány a obětuje je své představě o našem dobru.

MfD, 13.3.2007

tajemník prezidenta republiky