Zpráva o organizovaném násilí komunistů č. 3: Nedodržování zákonů povýšeno na revoluční ctnost
Komunistickou „morálku“ výstižně charakterizuje sedmý bod komunistické Internacionály, stanovující, že komunistické strany se nesmějí spoléhat na buržoazní zákonnost a vedle své formální činnosti musejí budovat rovněž svůj ilegální aparát a s využitím všech prostředků podvracet tento „buržoasní“ režim. Stejnou taktiku uplatňovali komunisté jak ve 20., 30. či 40. letech minulého století, tak v současnosti. Do toho to rámce plně spadají komunistické krvelačné výhružky vůči té tzv. „buržoasii“ (všem nekomunistům dané země) kterými proslul jak nechvalně proslulý masový vrah Klement Gottwald, tak současní lídři tohoto zločineckého uskupení.
Co slouží komunistické straně, je bez vyjímky „morální“, veškerá ostatní hlediska jsou pouze „buržoazní přežitky“, a pachatelé jakýchkoliv i nehroznějších zločinů proti samotné podstatě lidství jsou předem očištěni. Pod dojmem takovéto hrůzné indoktrinace z původně sovětských politických středisek, později vlastních, těžko může překvapovat, že řady komunistů – nejen po válce – v takovéto obrovské míře plnili kolaboranti, psychopatičtí sadisté, asociálové, devianti a rozmanití frustráti. Z předchozích kapitol je zřejmé, že ÚV KSČ a jeho vedoucí činitelé aktivně pracovali ve svém „boji proti buržoasii“ na svých vysokých postech ministerstva vnitra, ale i ministerstva obrany či zahraničních věcí a přímo řídili až na nejnižší úroveň tisíce svých formálních i neformálních podřízených. Ministr Drtina (z národně socialistické strany) dokonce na jaře 1947 vydal směrnici pro retribuční soudy, aby nebraly v potaz svědectví bývalých gestapáků či jiných zatčených představitelů německé okupační moci, jako zcela nevěrohodná, pokud nejsou potvrzena jinými důkazními prostředky. Směrnice měla pramalý vliv, většina retribučních soudů byla plně v komunistických, nebo jim služebných rukou a tak tato instituce pracovala výhradně v zájmu ÚV KSČ.
Komunistická propaganda nepolevovala ve svém údajně vlasteneckém nadšení a chrlila nepřetržitě nenávist proti údajným a účelově vyrobeným „kolaborantům“ z řad nekomunistické inteligence a prvorepublikových veřejných představitelů. Vyloženě kolaborantská organizace – Národní odborová ústředna - v květnu 1945 transformována na ÚRO pod Ant. Zápotockým jak také již víme, nebyla retribučními soudy nijak postižena. Organizace, které pro Němce zajišťovala plynulý chod válečné výroby a zásobování, zabývala se jak „přeškolováním“ a tipováním pro nucená nasazení v Německu, tak vydáváním oslavných a „povzbuzujících“, výrazně proněmecky aktivistických materiálů pro české dělnictvo byla pro KSČ příliš užitečná a důležitá. Její kolaborantští vedoucí činitelé jako Erban, Jungmann a Cipro mohli bez obav dále zasedat v ÚRO nebo i v poslanecké sněmovně (první dva jmenovaní). Směrnice ÚV KSČ z 2. listopadu 1947 zcela bez obalu radí svým podřízeným orgánům nezabývat se „buržoazními“ zákony a justicí vůbec, ale uplatňovat zákon nejvyšší, „vůli lidu“!
Uchvacování moci komunisty mělo řadu forem. Ministerstvo zemědělství v rukou komunistů řídilo ve spolupráci s ministerstvem vnitra „osidlování pohraničí“ a tedy přidělování majetků po Němcích. Podle presidentského dekretu 33/1945 Sb. mělo dojít k plošnému odsunu také Maďarů. Když ale „osidlování pohraničí“ neprobíhalo podle komunistických předpokladů, v rámci tzv. repatriace se do českých zemí valily pouze spousty slovenských, maďarských a rumunských cikánů, se kterými strana dle vlastních i převzatých sovětských zkušeností rozhodně nemohla počítat jako se svým poslušným a ukázněným „ proletariátem“, který jí bude zavázán za bezpracné nabytí nemovitostí a pozemků, ÚV KSČ v rozporu s tímto presidentským dekretem rozhodl jinak. Na jejich popud vydal Beneš dekret 88/1945 sb. „O všeobecné pracovní povinnosti“ zaměřený právě proti Maďarům. Namísto plošného odsunu byli zbaveni všech občanských a politických práv, za asistence ozbrojených sil byli násilně deportováni do českých zemích a zde plošné rozdělováni vytipovaným kádrům k „osidlování pohraničí“ jako novodobí otroci. Až po mnoha letech byla situace odvlečených Maďarů – bezprávných občanů bez občanství - potichu normalizována.
Naprostou zvůli a pohrdání jakýmikoliv normami civilizovaného chování, právního státu a parlamentní demokracie uplatňovali komunisté permanentně již dávno před únorem 1948. Kromě případů již uvedených došlo např. k masivním komunistickým ozbrojeným provokacím v Plzni, kdy národní socialisté a sociální demokraté svojí většinou zvolili proti vůli několika komunistických poslanců primátorem národní socialistu dr. Křepinského. Masivní komunistická demonstrace přerostla v útok rozvášněného davu proti městské radnici a dr. Křepinský z obav před eskalací násilí s nedozírnými důsledky raději rezignoval. Přesto komunisté drželi „stráž“ na radnici i v dalších dnech až do intervence ÚV KSČ, který zároveň potvrzoval „volbu“ komunisty Ulricha primátorem Plzně. Podobné excesy se děly na Slovensku. Opilí účastníci „Sjezdu slovenských rolníků“ vtrhli 14. října 1947 do budovy Slovenské Národní Rady (SNR) a podle instrukcí požadovali oběšení nekomunistických pověřenců (zastupujících ministrů) Kvetka a Lettricha. Pod stejnými výhružkami zfanatizovaného davu „proletariátu“ odstoupili např. nekomunističtí předsedové MNV v Považské Bystrici a Vrútkách.
Příležitost k další zastrašovací operaci poskytla ÚV KSČ lidová, nekomunistická slavnost „Selských jízd“ 4-5. července 1947 v Nechanicích. Akce povolená ONV v Hradci Králové na základě nálezu Nejvyššího správního soudu byla ihned ministerstvem vnitra označena za provokaci zrušené Agrární strany a rozhodnutí ONV v Hradci Králové prohlásilo za neplatné. Stovky příslušníků SNB, posílené jednotkou pražské posádky rozehnalo slavnost a zatklo všechny náčelníky „Selské jízdy“. Po ostré debatě v parlamentu byli tito zatčení naštěstí ihned propuštěni, ale komunistická zvůle pokračovala.
Okresní soud ve Varnsdorfu vrátil rodinnou malou textilku (na kterou se nevztahoval „znárodňovací“ dekret) Emilu Beerovi, Čechovi židovského původu, který před nacisty uprchl do Anglie. Komunisty ovládaný ONV ve Varnsdorfu rozhodnutí soudu bez skrupulí zrušil. Zároveň komunisté uspořádali „dělnickou“ demonstraci proti „židovskému buržoustovi“ Beerovi, které se zúčastnili zejména všichni místní členové SNB. Emil Beer byl dokonce zatčen za „podněcování nepokojů“(!) a vzat do vazby. Podobné „lidové demonstrace“ proti „buržoustům“ - antifašistům, zahraničním vojákům či místním odbojářům (často židovského původu) - proti navracení jejich majetků, dílen a pozemků se odehrávaly pod patronací komunistů po celém území republiky. Nejvulgárnější antisemitizmus byl již v této době v nejvyšších stranických kruzích běžný a hojně používaný. Naprosto v ničem si nezadal s nacistickou rétorikou. Nechvalně proslulý komunistický ministr kultury (!) Václav Kopecký dštil např. 23. března 1947 v Teplicích oheň a síru na „ ty bradaté Šalamouny, na tu židovskou svoloč která drze tvrdí, že se prý zapojila do domácího či zahraničního odboje“(!) .
Exponovat nenávist proti „třídnímu nepříteli“ bylo již před únorovým převratem prvořadým cílem komunistického vedení, plně v intencích dřívějších nehorázných proklamací komunistických vůdců, kladoucích nacisty a gestapáky naroveň těmto „buržoustům“, tedy všem představitelům prvorepublikového politického, kulturního a ekonomického života a aktuálně rovněž Židům. Podřízené, podlézavé a fakticky služebné postavení a zejména ostudné jednání ostatních politických stran „sdružených“ v Národní frontě komunisty posilovalo v jejich sebejistotě a podněcovalo jejich úsilí o naprostou destrukci právního řádu, který měl být podřízen jedině vůli „lidu“, tedy ÚV KSČ. „Taktika Národní fronty je jen dočasné řešení“ hlásal již Košicích v ústředním výboru Klement Gottwald. „Naším jediným cílem je socialistický stát a sovětská republika!“
V duchu těchto zásad komunisté nevynechali žádnou příležitost jak diskreditovat a zesměšňovat ostatní strany Národní fronty. Každý, i zcela nevinný výrok nekomunistických poslanců, publicistů a novinářů byl ihned hystericky napadán jako „reakční“, „revizionistický“ a „protilidový“, zejména co se týkalo komunisty páchaného bezpráví, otevřeného znásilňování právních norem u retribučních soudů či zmíněných sporů o navracení neprávem znárodněných a retribučně zabavených majetků soukromých osob. Představitelé nekomunistických stran se stále úzkostlivěji vyhýbali jakékoliv další konfrontaci s komunisty a díky tomuto zbabělému, slabému, s komunisty kolaborujícímu vedení propadali prostí členové paranoie ze všudypřítomných komunistických špiónů a provokatérů. Ojedinělá statečná vystoupení jednotlivých poslanců nemohla tragické, podřízené postavení nekomunistických stran Národní fronty nijak výrazněji změnit. Kvůli obavám z komunistů nedošlo ani k sáhodlouze plánovaným kontaktům – společným zasedáním či poradám - s jedinou silnou nekomunistickou stranou na Slovensku, stranou Demokratickou. Jen velice potichu a v nejhlubší konspiraci se hovořilo o „gestapicizmu“ Komunistické strany, zejména v komunisty ovládnutých bezpečnostních orgánech.
Zvláštní příležitost k otevřené demonstraci síly poskytly komunistům od jara roku 1946 skupiny prchajících ukrajinských nacionalistů z Ukrajinské Povstalecké Armády (ÚPA), tzv. banderovců (podle svého vůdce Stěpana Bandera) marně bojujících nejprve s Němci, poté ještě marněji s Rudou armádou o nezávislou Ukrajinu. Byť je nesporné, že si prostředky k přežití a volné cestě ze sovětské zóny někteří z nich opatřovali každým dostupným způsobem, celkový počet těchto často neozbrojených uprchlíků, prchajících přes naše území po jednotlivcích či malých skupinkách na Západ, dosahoval v nejlepším případě 500 osob. Komunistické propaganda od počátku tvořila obraz jakýchsi nepřátelských mnohatisícových , samozřejmě „fašistických“ vojenských kolon, které po zuby vyzbrojeni také těžkou technikou táhnou cíleně vraždit a rabovat na naše území a bez skrupulí k nejčernější ilustraci banderovců využívala válečné fotoarchívy..
Ministerstvo obrany nasadilo proti těmto banderovcům postupně 14 praporů pěchoty, dělostřeleckou baterii, letku vojenského letectva, a zvláštní oddíl „Ocel“ vycvičený po vzoru nacistických „lovců partyzánů“. SNB „k obraně vlasti“ zformovalo samostatný pluk „Slovensko“, celkem to bylo 15 410 mužů včetně 3 700 příslušníků polovojenských skupin, složených z údajných bývalých partyzánů. Nevídané množství náhle, po osvobození se objevivších „partyzánů“, plnících jako „prověřené lidové a vlastenecké kádry“ řady nově formovaných bezpečnostních sil komunisty ovládaného MNO a MV bylo terčem mnoha – opět potichu a v ústraní – pronášených sarkastických komentářů, stejně jako fakt, že tito „partyzáni“ byli velice často bývalé (i současné) kriminální živly, případně nacističtí kolaboranti a udavači. Skutečný účel této masivní demonstrace síly vystihl počátkem roku 1947 Gustáv Husák, který pro ústřední výbor zformuloval požadavek, že je „třeba neprodleně zvrátit nepříznivou situaci strany na Slovensku“.
Nekomunistické strany se nebyly schopné díky selhání svého vedení přizpůsobit se cílenému tlaku komunistů vedeného po mnoha úrovních. Občasné a roztříštěné požadavky několika osobně statečných poslanců a jiných veřejných činitelů, požadujících decentralizaci moci soustřeďované v rukou ÚV KSČ, vyšetření zločinných excesů komunistických pracovníků MV a MNO byly komunistům oprávněně jen k smíchu, tyto návrhy a požadavky rovnou smetávali ze stolu anebo zaváděli do ztracena. Zároveň s tím komunistická bezpečnost na oficiální i neoficiální úrovni zostřila sledování „reakčních živlů“, zmnožila provokace na nekomunistických schůzích, ostouzela a obviňovala nekomunistické veřejné činitele zinscenovanými aférami a skandály od poslanců a ministrů až po vesnické národní výbory. Nejznámější aférou této doby byla „mostecká aféra“ kriminálně diskreditující vedoucí představitele národně socialistické strany. Cílem těchto komunistických útoků na Slovensku byla obdobně Demokratická strana
Zvláštní kapitolu tvoří tvrdé pronásledování nekomunistických publicistů a novinářů. Týdeník Obzory, redigovaný Pavlem Tigridem byl za své statečné odhalování poválečných zločinů „jistých“ kriminálních živlů ostře napaden Rudým Právem již 21. prosince 1945 jako „reakční plátek, ohrožující bezpečnost státu“. Podobný terčem komunistických útoků byl také podobně laděný Peroutkův Dnešek. Hysterickou reakci vyvolávaly i články v jiných, polosvobodných periodicích z této doby, jako ve Svobodných novinách. Jmenujme např. Marešovy reportáže „Přicházím z periferie republiky“ o ukrutných poměrech v internačních a kárných lágrech či Kolárův článek o otevřeném sovětském vměšování v jáchymovských uranových táborech.
Koncem roku 1947, také v souvislosti se zasedáním Kominformy v Miláně strana zostřila svůj vznosně nazývaný třídní boj. Nekomunističtí a paradoxně také komunističtí novináři již otevřeně psali, že KSČ byla vyzvána „k ofenzívě“, k urychlenému převzetí moci v ČSR. Na všech úrovních komunistické mocenské hierarchie byly zintenzívněny „přípravy na rozhodující střetnutí“. Slánský v oběžníku z 2. ledna 1948 pochvaloval, jak výbornou práci pro stranu odvedly zpravodajské služby vůči „reakčním živlům“, a vydal při této příležitosti konkrétní instrukce k „izolování“ představitelů strany Lidové. Velkou pozornost ústřední výbor věnoval prozatím v ústraní stojícím Lidovým Milicím. Ve snaze posílit proklamovanou „lidovost“ KSČ měly být právě tyto Lidové Milice prvořadým vykonavatelem chystaného „konečného zúčtování s buržoasií“, aniž bylo vylučováno nasazení ozbrojených složek MV a MNO, ba dokonce možnou „žádost o pomoc“ do Sovětského svazu.
Jak již bylo vysvětleno, na zásah ústředního výboru došlo k dohodě komunistického MV a ÚRO v květnu 1945, podle kterého byly rozpuštěny a odzbrojeny „Revoluční gardy“ a podobné komunistické ozbrojené tlupy, vykonávající takzvanou „lidovou spravedlnost“ na Němcích, ale i na Češích kteří by mohli členy a představitele KSČ nebo vůdce těchto „Revolučních gard“ , rekrutující se často z nejbrutálnějších kriminálnických a kolaborantských vrstev kompromitovat. Ant. Zápotocký, jako předseda ÚRO však dostal paralelní úkol k budování ozbrojených dělnických milicí pod zástěrkou „boje proti nacistickým kolaborantům a záškodníkům“ a „ochrany podniků národního hospodářství“, jak byly tyto „civilní“ ozbrojené oddíly komunistické strany veřejně prezentovány. Došlo k bezprecedentnímu, právní stát hrubě znevažujícímu stavu, kdy si politická strana legálně budovala svoji soukromou armádu.
Z původně velice skrovných začátků se komunisté s každou další úspěšnou provokací a zejména po volbách r. 1946 stále více osmělovali a protesty nekomunistických poslanců proti těmto ryze komunistickým milicím byly ostře napadány jako „reakční, protilidové a revizionistické“. Vzhledem ke stavu v ozbrojených složkách MV a v menší míře také v armádě je zcela logické, že Dělnické milice, později „Závodní stráž“ (název Lidové milice platil až od února 1948) byly bez skrupulí složeny zcela výhradně z komunistů. Jejich původně symbolická a víceméně náhodná výzbroj byla postupně doplňována a sjednocována a především rychle pokračovalo zvyšování početních stavů těchto milicionářů až na 40 000 před únorovým převratem. Složení těchto „dělníků“ bylo velice různorodé a plně odpovídalo složení oddílů SNB, snad jen v ještě mnohem horší podobě. Např. v Litvínovských Stalinových závodech se situace stala neudržitelnou a sami místní komunisté byli donuceni z řad Závodní stráže sami vyloučit 300 ze 400 členné Závodní stráže, coby veřejně známých kriminálnických recidivistů.
Účel této Závodní stráže byl jednoznačný. Šlo o výraznou demonstraci síly v každém městě i městečku, kde se nacházel nějaký průmyslový závod či větší provozovna a jejich příslušníci sehráli naprosto zásadní roli při všech komunistických nátlakových akcích, “spontánních“, “ „lidových“ demonstracích a protestech během celého předúnorového období. Většina dělníků, jako nečlenů KSČ tak byla denně konfrontována s chmurnou realitou, že jsou „stráženi“ nikoliv před jakýmisi diverzanty a záškodníky, ale spíše dozorováni pod hlavněmi pušek a pistolí komunistických ozbrojenců na svých pracovištích. S vědomím a souhlasem nejvyššího stranického vedení byly nadto zřizovány zcela ilegálně skladiště zbraní. V rozporu s oficiálním rozhodnutím parlamentu schváleného i ÚV KSČ o demobilizaci a odzbrojení soukromých osob komunistické „bezpečnostní“ složky státu nikdy ani formálně neprovedly odzbrojení různých „partyzánů“ či příslušníků „Revolučních gard“ a jejich členové ani nebyli nuceni tajit, že mají doma připraven celý malý arzenál zbraní „kterých ještě bude zapotřebí“
Nešlo však zdaleka jen o nějaké porůznu, „na později“odložené pušky a pistole na půdách. Velký skandál způsobilo náhodné odhalení velké zbrojnice v komunistickém vydavatelství Svoboda v Praze, ale vyšetřování tohoto nedovoleného ozbrojování se díky „práci“ SNB rychle vytratilo do ztracena. Zbraně byly uklizeny, vyšetřovatelé žádné nemohli ani nechtěli najít a Rudé Právo pobouřeně reagovalo nad touto „sprostou buržoasní pomluvou“. V Olomouci budoval podobný sklad kořistných zbraní STBák Frinta pod ochranou komunistického poslance Jury-Sosnara a díky místním „nespolehlivým (nekomunistickým) osobám“ v justici byli dokonce obviněni a vyslýcháni. K žádnému soudu, natož k osobním postihům obviněných již ale na rychlý zásah z Prahy samozřejmě nedošlo.
Ani to však ústřednímu výboru ještě nestačilo a podnikal stále nové kroky ke zvýšení bojové a především palebné síly svých milic. Horečná činnost vypukla v únoru 1948, kdy došlo k bojové reorganizaci velení pražských milicionářů na prakticky frontový štáb a Smrkovský hlásil 19.února ústřednímu výboru, že má připraveno 7 000 milicionářů. Do tohoto štábu byli přiděleni vysocí důstojníci SNB ke koordinaci kroků obou těchto ozbrojených složek pro každým dnem již očekávané Velké finále. Již od 17.února se do Prahy na pokyn Reicinových zpravodajců sjížděly z celé republiky pečlivě vybraní členové SNB. Velitel pražského pohotovostního pluku nejen k nim pronesl ještě před demisí nekomunistických ministrů 20. února památnou řeč : „Byl nám vyčítán gestapicizmus. Ano, soudruzi, bude to gestapicizmus. Postihne krvavě ty, kdo nás z něho obviňovali!“ 17. února zásahový oddíl SNB obsadil pražský rozhlas „pro zajištění bezpečnosti“. Podobné čety zajistily pod tou samou zástěrkou pražská nádraží, mosty, telefonní centrálu a ústřední orgány, včetně sekretariátů nekomunistických stran „sdružených“ v Národní frontě.. Komunistická strana se zjevně chystala do skutečné války.
Otto Šling, krajský tajemník KSČ v Brně zajistil z místní zbrojovky 23. února odeslání velkému množství zbraní a munice zejména do Prahy a do Bratislavy. Při distribuci zbraní pro komunistické milice se uplatnil také již známý Bedřich Reicin přes svoji rozsáhlou zpravodajskou síť po celé republice a podle ústních svědectví některých účastníků se na lokální úrovni uplatnily i armádní zbrojní sklady, kontrolované (komunisticky) prověřenými armádními kádry z tzv. Šlingova generálského kroužku. Obsazení sekretariátů „sdružených“ politických stran probíhalo podle přesného scénáře. Tehdejší stranický reportér Ladislav Mňačko s obdivem popisoval, jak mají příslušníci SNB dokonale zmapovaný terén v sekretariátu strany Sociálně Demokratické. Šli najisto pro všechny důvěrné dokumenty stranické i pro soukromou korespondenci jejich nejvyšších představitelů.
Přes tyto velkolepé, přísně zkonspirované válečné přípravy nakonec při Velkém finále připadl jak Lidovým milicím, tak SNB a komunisty také většinově kontrolovaným armádním jednotkám jen úkol komparzistů. Žádná válka „s buržousty“ se nekonala a mnozí vedoucí činitelé těchto komunistických ozbrojených složek po Únoru netajili své rozhořčení a zklamání. Zlost a frustraci si vybíjeli při masové vlně dávno připravených zatýkání. Patrně prvními zatčenými byli dva národní socialisté, armádní důstojníci škpt. Němeček a kpt. Teichmann. Za své pevné antikomunistické postoje byli již dlouho ve středu pozornosti komunistických zpravodajců a jejich jména několikrát padla i na ÚV KSČ. Byli obžalováni z přípravy ozbrojeného puče a velezrady, nikdy však nebyli souzeni. Zemřeli „nešťastnou náhodou“ při vyšetřování. Sekční šéf Ministerstva spravedlnosti dr. Marjanko, který odhalil vynucená a falešná svědectví komunistickými vyšetřovateli vyslýchaných nacistů pro potřeby ÚV KSČ byl zatčen již 23. února a také byl ubit a umučen kdesi v kobkách Stb. Stejný GESTAPICIZMUS byl uplatněn např. na lidoveckého poslance ing. Sochora.
Zatčených byly ještě před „únorovým vítězstvím pracujícího lidu“ stovky a brzy po něm tisíce. První úder směřoval do vysokých úředních postů zejména bezpečnosti, armády a justice, ale tam se po sovětském vzoru rozhodně nezastavil. Chování představitelů nekomunistických stran a nekomunistických vládních činitelů za tohoto nikoliv tajně, ale veřejně rozpoutaného, typicky bolševického běsnění bylo neuvěřitelně naivní a z dnešního pohledu až prostoduché. President Beneš po přijetí demise odjel odpočívat na zámek do Lán a očekával reakci parlamentu. Národně socialističtí ministři Prokop Drtina a Jaromír Stránský se zúčastnili 23. února slavnostního večera k ustanovení Svazu československo-sovětského přátelství v Národním divadle. Přání se stalo otcem myšlenky. Po demisi budou komunisté zajisté donuceni k uspořádání předčasných parlamentních voleb. Co by také v československé parlamentní demokracii mohli udělat jiného? Protikomunistická opozice pro stromy odmítala spatřit les a vydláždila doslova vlastními hlavami komunistům nikoliv cestičku, ale širokou dálnici k rychlé a totální sovětizace Československa.
V této první vlně poúnorových čistek bylo zatčeno „pouze„ necelých 3 000 osob. Tvrdými persekucemi bylo však postiženo nejméně 28 000 veřejně činných osob. „Buržoasní reakce byla zbavována svých funkcí a vylučována z veřejného života“ praví s uspokojením komunistická historiografie. Složky ministerstva vnitra uzavřely hranice, silnice, železnice a střežily dopravní a komunikační uzly. Státní bezpečnost zatýkala, akční výbory Národní fronty vylučovaly, propouštěly a penzionovaly. Z armády byla kromě zatčených propuštěna třetina důstojnického sboru, „odešla“ polovina zaměstnanců Masarykova MZV, polovina ředitelů znárodněných podniků a závodů. Z vysokých škol bylo propuštěno přes 100 řádných profesorů a vyloučeno na 4 500 studentů. Např. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně fakticky, potom i formálně přestala existovat. Propuštěno a penzionováno bylo 5539 úředníků a zaměstnanců státní správy. Jen ze 100 členného Ústředního Národního výboru bylo „společným rozhodnutí“ odvoláno 40 jeho členů. Václav Kopecký na zasedání ÚV KSČ 9. dubna 1948 správně zkonstatoval, že „Únor je náš malý Říjen“.
Naprosté lidské a morální selhání až zhroucení stále početných nekomunistických poslanců v parlamentu charakterizuje jeho zasedání 10-11. března 1948. Poslanci (44 nepřítomno z neznámých důvodů) vyslechli programové prohlášení nové vlády „obrozené Národní fronty“ a ač komunisté spolu se zcela podrobenými sociálními demokraty měli jen těsnou nadpoloviční většinu, bylo programové prohlášení schváleno plným počtem hlasů. Václav Kopecký se později chlubil, že některé nekomunistické poslance osobně přesvědčoval aby pro zdání objektivity a nezávislé parlamentní diskuze hlasovali proti a dával jim všemožné záruky beztrestnosti. Postoj nekomunistických poslanců bohužel výstižně charakterizoval naprostou nepřipravenost a neschopnost celé poválečné protikomunistické opozice, paralyzované strachem nad nevídanou brutalitou komunistů, které až do poslední chvíle jako celek i jako jednotlivci bez ohledu na nesčetná důkazy odmítali uvěřit a v této slepé víře se navzájem ujišťovali a posilovali .
Velké finále bylo dotaženo do konce mnohem snadněji a bezproblémověji než se jeho protagonisté kdy nadáli.
Čtěte také:
Zpráva o organizovaném násilí komunistů: Upalování v pneumatikách, ukřižování a Bartolomějská noc (1. díl ze seriálu)
Zpráva o organizovaném násilí komunistů: "Svatý triumvirát" mučitelů Pich-Tůma, Mácha, Herda na scéně (2. díl se seriálu)
Proč jsou komunisté takoví hrozní zbabělci