Vkládání komentářů je povoleno jen zaregistrovaným čtenářům
Jsem pracovitý, poctivý a šťastný.....Ale podle závistivých levičáků jsem šmejd, lump a zloděj.
Jinak mi totiž vlastně závistiví levičáci obvykle neřeknou. Lumpem jsem pro pracovitost, která mne živí. Šmejdem proto, že se netajím pocitem životního štěstí. A zloděj proto, že to dokážu, poněvadž soused ne a to se musí trestat. Vlastně si říkám, co mám ještě po tomto krátkém perexu psát dál.
Mám snad vysvětlovat, proč jsem pracovitý? Ale jo, napíšu to. Protože mne maminka a tatínek po celé dětství učili, že jen pracovitý člověk se má dobře. Ale moment, jak to, že Fanda odvedle se má blbě a přitom je dříč? No, oni mne totiž také rodiče učili, že mám pracovat především sám na sobě. A tak se celý život učím něco nového. I když jsem si kdysi na gymnáziu říkal – hele, eště rok, matura, na vejšku tě kvůli rodině stejně nevezmou, a bude veget. Vida, a ono ne. Takže jsem po roce 89 tu VŠ vystudoval, aniž bych musel. A pak ještě mnoho seminářů a nakonec sám tu a tam sám učím mladé a v budoucnu snad pracovité kluky a holky. A zítra vstanu a budu se snažit dozvědět nové věci, které by mi v práci pomohly. A tím i přinesly peníze. Přesto žiju bohatým životem mimo práci.
Proč jsem úspěšný? Předchozí odstavec to, myslím, řekl. Ale přesto – mám za sebou několik pádů. Osobních, zdravotních, i pracovních. To už tak totiž bývá. Člověk, který se domnívá, že má vzdělání a pak zaměstnání na doživotí, je vedle jak ona dřevina. A dokonce ani netuším, proč by tomu tak mělo být. Stalo se. A pak jsem vstal a začal znovu. Je mi padesát a vím, že ještě pěkně dlouho tohle dokážu. A proto si nestěžuji na osud. Mám jej ve vlastních prackách. Jako každý. Nikdy se nevzdávám. Nikdy předem nekňourám, že to nedokážu. Je možné, že ne. Ale to poznám až potom. A tak jdu a makám. Na sobě především.
Proč jsem poctivý? Protože nepoctivost se mi hnusí. Je mi z ní fyzicky špatně. A je mi špatně z té velké miliardové stejně, jako z té malé, korunové. Není malých zlodějen. Stalo se mi, že jsem kvůli nemožnosti koupit si lístek na MHD jel tak zvaně na černo. Považuji to za krádež. A tak jsem trpěl celou cestu tím, že přijde revizor. Co bych pak udělal? Napadl bych jej teleskopickým obuškem? Ne. Tak nejsem vychován. Uznal bych přestupek, byť marginální. A zaplatil pokutu. A cítil bych se hnusně.
Proč jsem šťastný? Žiji. To je nejdůležitější. Nejsem bohatý. Nejsem chudý. Ledacos mne sere. Ledacos mne naplňuje radostí. Věřím v Boha. Věřím v lidi. Věřím v poctivost. Věřím v pracovitost. Nenechám se nasrat línými žadateli čehokoliv. Čtu krásné knihy. Poslouchám úžasnou hudbu. Kochám se překrásnou přírodou. Naslouchám moudrým lidem. A žiju a jezdím na mašině jako svobodný člověk. Svoboda je pro mne to, za co jsem ochoten vzít zbraň do rukou. A pak přemýšlím o tom, zda si svobodu zaslouží ti, co mi opáčí – k čemu je mi ona, nemám-li co do huby?
Takže si pak musím položit otázku – co jste pro svoji vlastní svobodu udělali vy?
P.S. Vzhledem k tomu, že jsem sklouzl k osobnímu vyznání, nebudu se v diskusi účastnit tlachání o současné vládě a podobných tématech. Podotýkám, že jsem monarchista a tudíž mne nářky nespokojených s tímto jsou šumafuk, mašlička a ganz egal.
Čtěte také:
Znásilňovali je? Šikanovali? Jsou z nich levičáci
Pokrytectví levičáků odhaleno
Levicové nesmysly (část 1.): Parlamentní pravice